Jen stěna a stín
a místo na spánek.
Stěna
a splín.
Jen stěna a stín,
Je těžký tu usnout bez garde
i s ním.

Vzpomínka

Občas si vzpomenu,
že jsem kdysi byla.
Někam se zavřu,
vsáknu se do matrací
Občas si vzpomenu -
kdysi jsem žila...
a pokračuju v hibernaci.

.

Dům na kopci

Vstával většinou velmi brzy. Udělal si čaj, posadil se na parapet okna a díval se ven na východ slunce. V té zvláštní chvíli, kdy na běžné problémy dne je ještě moc brzy a na ty minulé už moc pozdě byl, zdá se, klidný. Sedával strnule, tisknul prsty ke stěně hrnku a mlčel. Několikrát jsem ho tajně pozorovala z postele. Byl to zvláštně povzbudivý pohled. Shrbená ramena se najednou držela víc zpříma, plíce prohloubily nádechy a s unikajícími výdechy, jako by z jeho těla odcházela všechna každodenní křeč. Ten pohled mi připomněl, proč tu vlastně ještě jsem, v noční košili v bíle povlečené posteli s vychladajícím důlkem po vyhublém těle.

Jednou ráno mě zpozoroval, jak se na něj dívám. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak rozzlobeného. Nekřičel, nejsem si jistá, jestli by něčeho takového byl vůbec schopen. Nic neříkal. Jen se přede mnou opět stáhl do své křečovité skořápky, jako nějaká zvláštní bledá sasanka a když se otočil čelem ke mně, aby se postavil zas na zem, v očích měl něco, čemu jsem se raději nesnažila porozumět. Ze všeho nejvíc to připomínalo zklamání. Pak odešel z místnosti a nikdy už jsme o tom nemluvili. Nevím jistě, co ho tenkrát tak rozrušilo, ale podle všeho nemohl snést přítomnost kohokoliv jiného v jediné šťastné chvíli dne. Jeho krátký úsek věčnosti, příliš křehký, aby unesl přítomnost dvou bdících myslí.

Žili jsme sami a tiše ve starém kamenném domě na kopci za městem. Když se nad tím někdy zamyslím, nemůžu uvěřit, že tohle je skutečně život, který jsem si dobrovolně vybrala k žití. Každý den, každou hodinu, v zajetí vysokých stropů. Neměnný výhled na zkroucené větve stromu skrz dělená francouzská okna v kuchyni. Ubíjející rutina začínající a končící podivně tvrdým spánkem vyplněná nekončící péčí o člověka příliš nemocného, než aby byl schopen vidět byť sebemenší smysl v čemkoliv, co dělal.

Po většinu doby, co jsme spolu žili v domě na kopci, jako by ani nevnímal mou přítomnost. Neděkoval za připravené jídlo, nikdy nepřišel, když jsem ho volala, málokdy se mnou mluvil, a když hrál na klavír, obvykle mi taktním, ale jednoznačným způsobem naznačil, že moje přítomnost v místnosti je víc než nežádaná. Na druhou stranu, stále jsme spali v jedné posteli, jedli ve stejnou dobu u stejného stolu a ve světlejších dnech chodili na krátké procházky po kopci. Trval na tom, že mi nabídne rámě a já, protože jsem nebyla schopná mu odporovat, jsem se do něj zavěsila a procházeli jsme se pomalu krátkou trávou jako ukázkový manželský pár. Připadalo mi to zvláštní a nepatřičné, vzhledem k jeho stavu, ale on trval na svém, jako by tohle jediné gesto nahrazovalo všechno, co mi nebyl schopen poskytnout a co (a tomu nikdy nevěřil) jsem od něj nikdy nechtěla.

Nedokážu už si vzpomenout, kolikrát jsem si přála sbalit si věci a utéct někam, kde bude slyšet zvuk lidského hlasu, svižné chůze po chodníku, vidět a stát se součástí obyčejných věcí, slyšet jedoucí tramvaj nebo zajít do obuvnictví. Měla jsem stovky pádných důvodů, proč bych to měla udělat. Ale nikdy se to nestalo. Žila jsem přisátá jako parazit na hostiteli, který už nemá čím hostit. Měla jsem být dávno někde daleko od domu na kopci, hledat jiného, ze kterého bych mohla systematicky vysávat nejhloupější, nejprimitivnější lidský cit. Místo toho jsem lpěla na blednoucí skořápce umírajícího připoutaná vlastní slabostí. Byla jsem v tu dobu, a možná stále jsem, velmi slabá.

Mám za to, že jedna z mála věcí, které udržují člověka příčetného je vědomí, že existuje jistá nadvláda rozumu nad tím, čemu obvykle říkáme pudy. Naše zvířecí já. Základní já. Já, na které se nechceme dívat, protože neomylně pohlcuje všechno, co si přejeme a co zároveň neschválí náš mozek. Pokud se takhle, pravděpodobně stejně fiktivní převaha rozumu rozvrátí a ke slovu přijdou nekontrolované emoce, člověk se ocitá na hranici šílenství. Tichého, uzavřeného šílenství, které člověka vyžírá zevnitř a venku zanechává nedotčenou hladkou slupku. Ta léta v domě na kopci pro mě byla léta nepřetržitého šílenství.

Nevím, jestli člověk může někdy doopravdy vypovědět o úzkosti, která sužuje člověka svázaného sebou samým. Přirovnala bych to k vězni, který má klíče od své cely a neumí jí otevřít. Nikdo mi nikdy nebránil v odchodu. V běžném slova smyslu jsem byla naprosto volná. Jenže pokaždé, když jsem mu přinášela do postele knihu, roztahovala závěsy v ložnici, aby se podíval na denní světlo nebo ta rána, kdy jsem ho vídala sedět na parapetu a dívat se na východ slunce, věděla jsem, že před sebou neuteču. Tahala jsem za sebou sama sebe i se snůškou zmrzačených citů jako železnou kouli. Naprosto šílená v nitru, neporušená na povrchu. Znala jsem jen jednoho člověka, který byl vůči tomuto způsobu nepříčetnosti imunní. Shodou okolností to byl zrovna ten člověk, kterého jsem jednoho lednového odpoledne našla ležet v koupelně na podlaze mrtvého s podřezanými žílami na kostnatých rukou. Vzpomínám si, že před mnoha lety, když jsme se poznali, to byla jedna z věcí, které mi na něm nejvíc imponovaly. Připadalo mi, jako kdyby putoval z nejčernějších částí své duše zase zpátky na povrch, aniž by cokoliv přenášel z jedné části do druhé. Připadalo mi, jako kdyby nikdy nelitoval ničeho, co udělal, ať už to vzešlo z jakékoliv části jeho mysli. Byl jako jedna velká otevřená nádoba činů, které se netřídily podle dobra a zla. Dodnes jsem si jistá, že právě to bylo nakonec příčinou k tomu, aby si onoho lednového odpoledne v koupelně podřezal žíly.  Čekala jsem, že až se to jednoho dne stane a cokoliv to bylo, co ho trápilo, ho přemůže, moje tiché šílenství odejde s ním. Když jsem stála nad jeho bledou mrtvolou, mezi prsty na nohou lepivou krev, připadala jsem si spíš než jako osvobozená jako parazit umíněně visící na mrtvém hostiteli.

Město bez lidí - část 1.

V ulicích města se to něco valilo jako splašky v kanálech. Budovy, podemleté nikdy neustávajícím proudem se vratce kymácely nad hlavními třídami, klidnými alejemi i stezkami v parku. V proudu se sem tam brodili lidé, někteří po kolena, někteří po kotníky, další, malí a bledí, sotva vystačili na špičkách. Z míst, kde mají být oči, ústa a uši jim vytékala blátem zakalená tekutina, prýštila jim po hrudích a ramenech, aby se vzápětí stala součástí všudypřítomné záplavy. Občas se některé z postav uprostřed peřeje střetly, zahleděly se na sebe a bahnitá voda prýštící z jejich hlav na malý okamžik přestala téct, vytlačená úsměvem a nebo náhlou touhou podívat se ostře dosud zanesenýma očima. Pak, ohromeny krátkým momentem na světle, nechráněny navyklým štítem bahna, nechaly se strnulé páry zhnusit ostrými hranami reality a obracejíc se k sobě rychle zády, spěchaly dál korytem, každý svým směrem, znovu zalití kýženým vodopádem vlastní pohodlnosti. A nikdo se neohlížel, nikdo se nedíval. Nikdo nemluvil, nikdo nemyslel nahlas.
Samota zalévala bulváry a náměstí dvacet čtyři hodin denně. Ticho, které s sebou vláčela jako by prožíralo zdi budov ještě hlouběji, než to stihl udělat samotný pohyb proudu. V ruinách města, zmáčené, ale nezúčastněné, lovily kočky unavené ptáky posedávající na střechách. Zvuk jejich opatrných kroků byl tím jediným, co proráželo nánosy ticha usazující se jako kal nad městem. I ptáci oněměli a umírali v tlamách malých šelem tiše, jako by souhlasili, stejně jako všechny další bytosti žijící v promáčených ruinách souhlasily s tichou smrtí těla i vědomí.

Pohádka o mlze

Po schodech, po nichž kdysi stoupávaly kroky ještě nejistého dítěte, přidržujícího se studeného zábradlí z černého kovu, stejnou cestou, kudy se ještě nedávno umíněně vláčela světlá představa, že na její konci čeká něco úžasného, třeba dřevěné kostky na měkkém koberci, čokoládová sušenka, barevná encyklopedie nebo křehké ruce rozverně šimrající ve vlasech na zátylku, stejným kamenným koridorem se vzhůru vyšplhala nenápadná šedá mlha. Pronikla škvírou pod těžkými dřevěnými dveřmi a beze spěchu se jala zaplňovat celý byt.  Nespěchala, byla unavená a přejedená těžkými vzdechy, černými myšlenkami a urputnou nechutí k životu, které hltala cestou sem. Rozvláčně vnikla do ložnice, poklidně složila polštář a přikrývku na jedné  straně postele a úhledně je uklidila k dlouhému odpočinku do peřiňáku. Přibouchla okna, aby za sebou nezanechala příliš čerstvého vzduchu a upustila do zvrásněného prostěradla na prázdné místo v posteli malý modrý oblak. Rozprostřel se zlehka po lůžku a zformoval se do téměř neznatelného tvaru pokojně odpočívající postavy v poloze embrya. Brýle s tmavými obroučkami ležící na nočním stolku zavřela do zásuvky a odebrala se do útulného, opečovávaného obývacího pokoje s podlahou pokrytou huňatým kobercem. Na chvíli se uvelebila v prosezeném koženém křesle, přičichla k ještě teplé kávě na stolečku vedle něj, dotykem ji vychladila a chvíli sledovala televizi společně s buclatou starou dámou usazenou ve stejném koženém křesle v druhém rohu místnosti. Když jí přestalo bavit ženino neustálé přepínání programů, proletěla se místností, dotýkajíc se všech věcí, na které mohla dosáhnout. Vyplenila knihovnu, zaklapla pevně alba fotografií, zakalila i ty z nich, které stály vystavené v bronzových rámech v naleštěných vitrínách. Na sváteční šaty z nich vyhlížejících dívek přivála matnou patinu, veselému muži co seděl v obrázku s nimi oholila černé vlasy z hlavy, pokračovala k nic netušící ženě v křesle, přimalovala jí několik vrásek kolem úst, ubrala několik kil a z prstu sebrala zlatý kroužek. Pak, spokojená, zanechala jí v křesle, starou a s   odevzdaným pohledem a odebrala se k pracovnímu stolu. Zpřeházela úhledně srovnané předměty v zásuvkách a přihrádkách stolu, ztratila konec lepící pásky a z poznámkového bloku vytrhla listy popsané lehkým, zdobným rukopisem. Z unaveného starého počítače vymazala všechny staré zprávy, z telefonního seznamu čísla. Pak se v plížila do proutěného košíku pod pohovkou, smyla barvy ze všech odřených dřevěných hraček, vymazala verše z tlustých dětských knih básní, protočila se několikrát na okraji starých vinylových desek a těžší než kdy předtím se odvalila do kuchyně aby vysypala malé slánky, vypnula mrazák s šetrně zabalenými  polévkami v přesně popsaných krabičkách, nechala vodu z něj vytékat na linoleum,  protrhla filtr v kávovaru a pak, když dokončila svou práci, pomalu se vsákla do zdí, aby odpočívala a pozorovala, jak venku padají velké nadýchané vločky.
Venku za oknem, ve světle pouliční lampy se mihlo cosi teplého, karmínového, beztvarého avšak měkkého jako tlustý zimní svetr. Zdálo se, jako by to nahlíželo chvíli do oken, sledovalo ženu stále nehybně sedící s očima opřenýma na obrazovku, pošilhávalo po pohodlném místě ve volném křesle a hledalo škvíru, kudy by se protáhlo do tepla. Okno bylo ale zavřené. To něco si tedy chvíli odpočinulo na parapetu, pozorující svíčku hořící za sklem a pak zmizelo. Šedá mlha zabydlená ve stěnách se za onou věcí dívala, dokud jí nezmizela z dohledu a pak se začala ukládat k prvnímu spánku ve svém novém domově.

Prázdno

Na prázdný list se najednou nic nehodí. Písmeno sem, písmeno zpátky. Dívám se do všech koutů, na osamělý drobek na koberci v touze uchopit cokoliv, o čem by se dalo mluvit, jako dřív. A nemám co říct. V duši naprostý klid. Do nedávna jsem si byla jistá, že je to tím, že jsem se očistila, konečně odešla z nevlídných míst, kde ani základní věci nedávají smysl, kde všudypřítomný strach strach odvádí pozornost od všeho ostatního. Teď vím, že jsem se nemohla víc splést.

Někde vevnitř pořád sedí stará špína. Utlumená, zatlačená do koutů silou, které nemůže vzdorovat, přechytračená na dobu neurčitou něčím mnohem silnějším než je ona sama, něčím stejně nebezpečným. Stále čekající na první příležitost, kdy bude moct vylézt ven, protlačit se nosní dutinami do mozku, zalít všechny jeho zákruty mazlavou černou hmotou a začít zas všechno ovládat, jako to dělala dlouhá léta.

Než se to stane, nebudu mít co říct. Nebudu vědět, co napsat na prázdnou stránku, oči zaslepené bílým zákalem vymodlené nevědomosti. Nejhorší že všeho je prý splněné přání. A já si přála nic necítit.
Nikdy by mě nenapadlo, že mi bude chybět třas prstů skrytých v kapse, který nastává při každém menším vzrušení. Že budu postrádat cit, se kterým je člověk schopen hledět na jednotlivá stébla trávy větrem poskládaná do dokonalých mandal a cítit svou nejedinečnost, maličkost, zbytečnost. A že se nebudu moct dovolat pláče, aby mi ulevil, jako to vždycky rád dělal předtím. Zmizel i se svou rudou nouzovou brzdou, vždycky na dosah.
Na prázdný list se najednou nic nehodí.

Bohumil Hrabal - TY

Jediná ty ještě víš

že Bludný Holanďan se loudá loubím

Jediná Ty ještě znáš

že cokoliv máš a cokoliv vlastníš

hned ztraceno je

není-li v srdci láska

Jediná ty porozumělas slovům

jimiž jsem zaplavil

Tvá ústa vlasy oči srdce játra

vzduch Tvých plic

slovíčky jakoby z večerníku

Jediná Ty jsi uhádla

kdy stahuje se knot

v mých lampách bez cylindru

Jediná ty jsi poznala

skládací polní oltář všech mých žen

Jediná dnes víš

co zůstane až jednou odejdu

s tváří plechovou a hluchou

Jediná Ty jsi všechno znala znáš a víš

poněvadž jsi nikdy

nechtěla bráti život po kapkách

Poněvadž jsi nikdy

nechtěla se radovati v tabletkách

dle lékařského recepisu

poněvadž jsi nikdy

nechtěla nemít právo na bolest

a na žal

Jediná Ty

Z milostné korespondence