Město bez lidí - část 1.

V ulicích města se to něco valilo jako splašky v kanálech. Budovy, podemleté nikdy neustávajícím proudem se vratce kymácely nad hlavními třídami, klidnými alejemi i stezkami v parku. V proudu se sem tam brodili lidé, někteří po kolena, někteří po kotníky, další, malí a bledí, sotva vystačili na špičkách. Z míst, kde mají být oči, ústa a uši jim vytékala blátem zakalená tekutina, prýštila jim po hrudích a ramenech, aby se vzápětí stala součástí všudypřítomné záplavy. Občas se některé z postav uprostřed peřeje střetly, zahleděly se na sebe a bahnitá voda prýštící z jejich hlav na malý okamžik přestala téct, vytlačená úsměvem a nebo náhlou touhou podívat se ostře dosud zanesenýma očima. Pak, ohromeny krátkým momentem na světle, nechráněny navyklým štítem bahna, nechaly se strnulé páry zhnusit ostrými hranami reality a obracejíc se k sobě rychle zády, spěchaly dál korytem, každý svým směrem, znovu zalití kýženým vodopádem vlastní pohodlnosti. A nikdo se neohlížel, nikdo se nedíval. Nikdo nemluvil, nikdo nemyslel nahlas.
Samota zalévala bulváry a náměstí dvacet čtyři hodin denně. Ticho, které s sebou vláčela jako by prožíralo zdi budov ještě hlouběji, než to stihl udělat samotný pohyb proudu. V ruinách města, zmáčené, ale nezúčastněné, lovily kočky unavené ptáky posedávající na střechách. Zvuk jejich opatrných kroků byl tím jediným, co proráželo nánosy ticha usazující se jako kal nad městem. I ptáci oněměli a umírali v tlamách malých šelem tiše, jako by souhlasili, stejně jako všechny další bytosti žijící v promáčených ruinách souhlasily s tichou smrtí těla i vědomí.

Pohádka o mlze

Po schodech, po nichž kdysi stoupávaly kroky ještě nejistého dítěte, přidržujícího se studeného zábradlí z černého kovu, stejnou cestou, kudy se ještě nedávno umíněně vláčela světlá představa, že na její konci čeká něco úžasného, třeba dřevěné kostky na měkkém koberci, čokoládová sušenka, barevná encyklopedie nebo křehké ruce rozverně šimrající ve vlasech na zátylku, stejným kamenným koridorem se vzhůru vyšplhala nenápadná šedá mlha. Pronikla škvírou pod těžkými dřevěnými dveřmi a beze spěchu se jala zaplňovat celý byt.  Nespěchala, byla unavená a přejedená těžkými vzdechy, černými myšlenkami a urputnou nechutí k životu, které hltala cestou sem. Rozvláčně vnikla do ložnice, poklidně složila polštář a přikrývku na jedné  straně postele a úhledně je uklidila k dlouhému odpočinku do peřiňáku. Přibouchla okna, aby za sebou nezanechala příliš čerstvého vzduchu a upustila do zvrásněného prostěradla na prázdné místo v posteli malý modrý oblak. Rozprostřel se zlehka po lůžku a zformoval se do téměř neznatelného tvaru pokojně odpočívající postavy v poloze embrya. Brýle s tmavými obroučkami ležící na nočním stolku zavřela do zásuvky a odebrala se do útulného, opečovávaného obývacího pokoje s podlahou pokrytou huňatým kobercem. Na chvíli se uvelebila v prosezeném koženém křesle, přičichla k ještě teplé kávě na stolečku vedle něj, dotykem ji vychladila a chvíli sledovala televizi společně s buclatou starou dámou usazenou ve stejném koženém křesle v druhém rohu místnosti. Když jí přestalo bavit ženino neustálé přepínání programů, proletěla se místností, dotýkajíc se všech věcí, na které mohla dosáhnout. Vyplenila knihovnu, zaklapla pevně alba fotografií, zakalila i ty z nich, které stály vystavené v bronzových rámech v naleštěných vitrínách. Na sváteční šaty z nich vyhlížejících dívek přivála matnou patinu, veselému muži co seděl v obrázku s nimi oholila černé vlasy z hlavy, pokračovala k nic netušící ženě v křesle, přimalovala jí několik vrásek kolem úst, ubrala několik kil a z prstu sebrala zlatý kroužek. Pak, spokojená, zanechala jí v křesle, starou a s   odevzdaným pohledem a odebrala se k pracovnímu stolu. Zpřeházela úhledně srovnané předměty v zásuvkách a přihrádkách stolu, ztratila konec lepící pásky a z poznámkového bloku vytrhla listy popsané lehkým, zdobným rukopisem. Z unaveného starého počítače vymazala všechny staré zprávy, z telefonního seznamu čísla. Pak se v plížila do proutěného košíku pod pohovkou, smyla barvy ze všech odřených dřevěných hraček, vymazala verše z tlustých dětských knih básní, protočila se několikrát na okraji starých vinylových desek a těžší než kdy předtím se odvalila do kuchyně aby vysypala malé slánky, vypnula mrazák s šetrně zabalenými  polévkami v přesně popsaných krabičkách, nechala vodu z něj vytékat na linoleum,  protrhla filtr v kávovaru a pak, když dokončila svou práci, pomalu se vsákla do zdí, aby odpočívala a pozorovala, jak venku padají velké nadýchané vločky.
Venku za oknem, ve světle pouliční lampy se mihlo cosi teplého, karmínového, beztvarého avšak měkkého jako tlustý zimní svetr. Zdálo se, jako by to nahlíželo chvíli do oken, sledovalo ženu stále nehybně sedící s očima opřenýma na obrazovku, pošilhávalo po pohodlném místě ve volném křesle a hledalo škvíru, kudy by se protáhlo do tepla. Okno bylo ale zavřené. To něco si tedy chvíli odpočinulo na parapetu, pozorující svíčku hořící za sklem a pak zmizelo. Šedá mlha zabydlená ve stěnách se za onou věcí dívala, dokud jí nezmizela z dohledu a pak se začala ukládat k prvnímu spánku ve svém novém domově.

Prázdno

Na prázdný list se najednou nic nehodí. Písmeno sem, písmeno zpátky. Dívám se do všech koutů, na osamělý drobek na koberci v touze uchopit cokoliv, o čem by se dalo mluvit, jako dřív. A nemám co říct. V duši naprostý klid. Do nedávna jsem si byla jistá, že je to tím, že jsem se očistila, konečně odešla z nevlídných míst, kde ani základní věci nedávají smysl, kde všudypřítomný strach strach odvádí pozornost od všeho ostatního. Teď vím, že jsem se nemohla víc splést.

Někde vevnitř pořád sedí stará špína. Utlumená, zatlačená do koutů silou, které nemůže vzdorovat, přechytračená na dobu neurčitou něčím mnohem silnějším než je ona sama, něčím stejně nebezpečným. Stále čekající na první příležitost, kdy bude moct vylézt ven, protlačit se nosní dutinami do mozku, zalít všechny jeho zákruty mazlavou černou hmotou a začít zas všechno ovládat, jako to dělala dlouhá léta.

Než se to stane, nebudu mít co říct. Nebudu vědět, co napsat na prázdnou stránku, oči zaslepené bílým zákalem vymodlené nevědomosti. Nejhorší že všeho je prý splněné přání. A já si přála nic necítit.
Nikdy by mě nenapadlo, že mi bude chybět třas prstů skrytých v kapse, který nastává při každém menším vzrušení. Že budu postrádat cit, se kterým je člověk schopen hledět na jednotlivá stébla trávy větrem poskládaná do dokonalých mandal a cítit svou nejedinečnost, maličkost, zbytečnost. A že se nebudu moct dovolat pláče, aby mi ulevil, jako to vždycky rád dělal předtím. Zmizel i se svou rudou nouzovou brzdou, vždycky na dosah.
Na prázdný list se najednou nic nehodí.

Bohumil Hrabal - TY

Jediná ty ještě víš

že Bludný Holanďan se loudá loubím

Jediná Ty ještě znáš

že cokoliv máš a cokoliv vlastníš

hned ztraceno je

není-li v srdci láska

Jediná ty porozumělas slovům

jimiž jsem zaplavil

Tvá ústa vlasy oči srdce játra

vzduch Tvých plic

slovíčky jakoby z večerníku

Jediná Ty jsi uhádla

kdy stahuje se knot

v mých lampách bez cylindru

Jediná ty jsi poznala

skládací polní oltář všech mých žen

Jediná dnes víš

co zůstane až jednou odejdu

s tváří plechovou a hluchou

Jediná Ty jsi všechno znala znáš a víš

poněvadž jsi nikdy

nechtěla bráti život po kapkách

Poněvadž jsi nikdy

nechtěla se radovati v tabletkách

dle lékařského recepisu

poněvadž jsi nikdy

nechtěla nemít právo na bolest

a na žal

Jediná Ty

Z milostné korespondence

Tanec

Vytesej si mě do srdce
jako dávní lovci do jeskyní
a já budu klidná čekat
než se vrátíš domů

na rukách králové mě nenosili
a tak v bahně vyrytá na stěnách
budu pořád klidná čekat
než vrátíš se abys mě odvedl
k modle pro bohyně  plodnosti
a v prostém tanci prostém zábran
vzdával mi jedinou
zaslouženou poctu mého bytí

Strach

Strach
V rozbitých střepech zrcadla
otupených svinstvem
svinstvem v bílý tabletě

Strach
v rozbředlých dlaních utopených
co uvnitř hnije
poslední co zbylo ve světě

Anděl

Prší, kdysi dávno.
Na hlavu mi v kapkách
padá anděl strážný.
Velkýma hnědýma očima dívá se, jak stárnu.
Svírám celou dlaň, kolem jediného prstu,
A musím utíkat, abych stíhala ho v chůzi.

Prší, teď a tady.
Na hlavu mi v kapkách
padá prázdný déšť.
A slepé hnědé oči, už dlouho bloudí, mlčí
Však stejně svírám dlaň, kolem zmrzlých prstů
stále chci utíkat, abych stíhala ho v chůzi
směrem k minulosti.

23. srpna 2011