Strach

Strach
V rozbitých střepech zrcadla
otupených svinstvem
svinstvem v bílý tabletě

Strach
v rozbředlých dlaních utopených
co uvnitř hnije
poslední co zbylo ve světě

Anděl

Prší, kdysi dávno.
Na hlavu mi v kapkách
padá anděl strážný.
Velkýma hnědýma očima dívá se, jak stárnu.
Svírám celou dlaň, kolem jediného prstu,
A musím utíkat, abych stíhala ho v chůzi.

Prší, teď a tady.
Na hlavu mi v kapkách
padá prázdný déšť.
A slepé hnědé oči, už dlouho bloudí, mlčí
Však stejně svírám dlaň, kolem zmrzlých prstů
stále chci utíkat, abych stíhala ho v chůzi
směrem k minulosti.

23. srpna 2011

Udělejte si obrázek...

Ještě si pořídit kočku a budu succesful novelist.

Modla

Chladne mi kafe
a na tácku drobky
jeden vedle druhýho jak
ohryzky dní, ohryzky strachů
stejská se mi po sobě
jako ještě po nikom
a za půl hodiny
na kolena před mísu
padám jak před modlou
před zlatým buddhou co mě ochrání
když nikdo jiný nemůže

Interview

"Pojď to probrat."
"Už zas?"
Dívaly se na sebe. Uprostřed černé nicoty, každá své křeslo, svůj kousek půdy ve tmě. V dlaních tepající kusy čehosi zabalené ve špinavém alobalu. Mezi křesly se vznášela zaprášená petrolejka a vrhala mdlé světlo na jejich prostý svět.
"Jsem dítě bláznů." Vyplulo bezvýrazně z křesla. Krásná s vlasy v barvě sněhu, krásná, ale mrtvá.
"To nemusíš říkat dvakrát..." Odsekla si povrchně a zkroutila nohy v křesle, v nedokonalé tváří úšklebek a náznak smíchu. Odkopla špinavou botu do tmy. Nedopadla.
Totožné oči se setkaly.
"Leni..."
"Jull..." Mluvila chladně a z části pobaveně. Vlasy jí padaly do obličeje zkřiveného stíny.
"Jsem dítě bláznů." Vyšlo znovu z mrtvých bledých rtů. Seděla, nehybná, sněhobílá, rovná, nereálná.
"Říkala jsem ti, že tohle opakovat nemusíš." Zasmála se.
"Ale nepochopilas."
"Nechci. To jsi ty, kdo tady pořád chce něco chápat... Bla bla bla, viď... Najděmě přeci smysl života.... Á, už to mám. Smysl života je.... Zbavit se mrtvoly holky v tomhle imaginárním křesle v jiný realitě... A je to...!" Pomyslně si oprášila ruce v obličeji sinalá vzteky.
"Neuškodilo by ti, kdyby ses občas zamyslela..."
"Neuškodilo by ti občas mlčet a brát život jakej je... My nežijeme v milionech přívlastků pro slova, co nedávají dohromady smysl."
"Vy?" Zaznělo lahodně.
"Jo.. My, normální lidi... Jull, jsi umělá."
"Snad. Umělá... a... odpust mi to... uvědomělá?"
"Hmm... ono to pasuje k sobě...! Pojďme o té libozvučnosti vést inteligentní debatu..." Zařízla chladně a cvrnkla do petrolejky, která se zakomíhala.
"Měly bychom se nějak dohodnout."
"Zapomeň."
"Jsme celek..."
"Bohužel. Vem si ho a vypadni."
"Chyběla bych ti..." řekla mírně.
Pozvedla obočí a přitáhla koleno k hrudi. "Pravda.. trošku mi... rozšiřuješ obzory..."
"Půjdu..."
"Uvidíme se ráno." Zhasla petrolejku.
"A to další ráno... to další... i to, co příjde pak..."

29.července 2008

Bez názvu

Chci tam bejt zase s tebou. Poslouchat stejnej song, sedět potichu, pít a cejtit a neřešit, co jsme, kdo jsme a co tu spolu děláme. Jenom se dívat na obzor, zakterej před chvílí zapadlo slunce a mít všechno ještě před sebou. Všechny hloupý konverzace, všechny potenciální stíny i světla, co se můžou, ale nemusí stát. V nose vůni letního večera a zejtra se nikam nemusí. Protože je léto a protože mi je osmnáct. Vezmi mě tam ještě jednou. Seď  a tvař se, že všemu rozumíš. Tvař se, že mě posloucháš. Tvař se, jako že tě zajímá, co plácám. Meze už nejsou studený.
Chci tam bejt zase s tebou.

Neděle

Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám. Já jsem Bůh tvůj, jen láskou mou, člověče, zahojíš zcela každou ránu svou. Slyšíš mne.
Já rád tě mám. Já stále rád tebe mám.

Nedělní ráno leželo nad krajinou jako kus syrového masa právě položeného na pánev. Praštilo sebou se svou hutnou nutností do údolí a připékalo se k úpatím kopců. Neděle. Svátek. Představovala jsem si, jak vstávám, vycházím v květovaných šatech před dům a věším běloskvoucí ubrusy a utěrky na čerstvý vzduch, aby uschly. Představovala jsem si, jak slunce svítí a já se skláním dolů ke košíku s kolíčky a zas se nerovnávám, zatímco v troubě voní ještě teplá bábovka k snídani. Uprostřed vsi se rozeznívají kostelní zvony. Sousedka vyváží svátečně oblečené nemluvně v kočárku na procházku.

Pak jsem otevřela oči, strop byl chvíli velmi bledý, pak na něm naskákaly černé skvrny a já začala zvracet přes okraj gauče. Reálný svět. Bez bábovky a věšení ubrusů. Svět, kde sehnout se ke košíku s kolíčky znamená nechat se zezadu souložit opřená o sušák. Svět, který ležel velmi daleko od kostela. S pohledem stále zaslepeným temnotou jsem dávila kyselé šťávy páchnoucí po víně do černého prostoru pode mnou. Ležela jsem tam tak několik minut, obklopená odcházejícími a opět se vracejícími obrysy tušené místnosti kolem, než se ozval zvuk blížících se kroků, gauč za mnou se prohnul velkou vahou, kolem pasu mě uchopily velké ruce se znatelnou strukturou hrubé kůže a zvrátily mě nazad do kleku. Za krkem jsem cítila teplo těla. Pak mi něčí dlaň odhrnula vlasy z čela, bylo to jako pohlazení. Vydechla jsem úlevou a v krku mi zachraptěla leptaná sliznice.

Prásk. Kousek od oka dopadla dobře mířená facka. Trhla jsem sebou. Obrysy nábytku se zaostřily. Nejen dobře mířená, ale pravděpodobně i dobře míněná, uvědomila jsem si, když se místnost kolem mě začínala vynořovat ze tmy.

„Vzpamatuj se. Dělej.“ Zazněl vrčivý hlas naléhavě. Zalapala jsem po dechu. Do rohovky se mi zarylo světlo jako drápy. A znovu. Další doušek kyslíku a realita byla blíž a blíž. „No tak, tohleto mi nedělej.“ Dlaň mě popleskávala po tváři, už mnohem šetrněji než předtím. Přistihla jsem se, že pláču a ulpívám znovu nabytým ostrým pohledem na mužských předloktích, která mi teď tlačily na žaludek a nutila mě ke zvracení. Za chvíli už jsem zas visela přes okraj gauče, teď s tím rozdílem, že mi držel vlasy.

„Cos to vypila, proboha, holka pitomá.“ Zvratky dopadaly do zvětšujícího se koláče na parketách a já brečela a brečela a zvracela a zvracela.

„Pomoz mi. Pomoz mi… “ Dostala jsem ze sebe.  Zvednul mě a někam nesl. Pak na mě shora dopadla sprška vody. Pak další. A potom celý proud. Zamrkala jsem. Seděla jsem v rohu sprchového koutu a do oblečení se mi vpíjela teplá voda. Smývala ze mě poslední zbytky touhy vrátit se zpátky do černého oparu za víčky. Ale všechno se pořád točilo. Nic nedávalo smysl. Fakta do sebe nezapadala.
Za šňůrami dopadající vody se objevily jeho nohy v trenkách, pokrčily se do kleku, do zorného pole mi vplul jeho obličej. Začal mi svlékat tričko. Pak jsem byla celá nahá, pořád jsem seděla na podlaze v rohu a on mi opatrně umýval vlasy šamponem s pánskou vůní. Brečela jsem pořád jako zjednaná.

„Ještě chvíli vydrž, už to bude dobrý.“ Jeho velká ruka se dotýkala mých prsou. Viděla jsem, jak přes ně přejíždí dlaní plnou pěny. V zádech mě zamrazilo.

Seděla jsem tam nahá, mokrá a pokrytá pěnou a on ze mě drhnul vzpomínky na včerejší večer, den, vzpomínky na cokoliv s tváří naprosto klidnou. Moc dobře jsem si pamatovala všechny ty chvíle, kdy se stejných míst na mém těle dotýkal s hmatatelným vzrušením, všechny momenty, kdy to bylo správně, ne, jako teď. Umýval mě jak řádová sestra pacienta, co se pokálel do postele. S účelnou, chladnou vytrvalostí.
Byla jsem ta, která mohla za koláč zvratek v jeho obýváku. Žena, kterou snad někdy miloval a po které ještě včera toužil a která ho od sebe oddalovala tím, že ho nechala přijít moc blízko. Na samé dno své mizerné podstaty. Bude se to opakovat, jako vždycky. Chytila jsem ho kolem krku a vstala. Zůstal chvíli klečet pode mnou a zvedl ke mně nechápavý pohled. „ Kam jdeš…“

Nedalo se to snést. Kroky tam a zpět v mé hlavě duněly jako vlak na mostě. Vypotácela jsem se ven ze sprchy a zamířila ke dveřím. Pryč. Ode sebe, od něj, od nevyhnutelného. Zachytil mě uprostřed cesty k nim do suchého ručníku a já začala křičet. Už zas jsem křičela a třásla se. Už zas mě držel a já utíkala.

„Co je… Co se ti děje?“ Kopala jsem kolem sebe. „Co ti zase je!?“ Zařval a drtil mě jako matka, které rvou dítě z náručí.

„Už mě nechceš.“ Kňučela jsem hystericky, nahý, patetický kus zbytečného idiota, a lapala po dechu. Zápas, který mezi námi probíhal, neměl žádná pravidla. Ječela jsem a on projevoval takovou fyzickou sílu, že mě to děsilo. Odvláčel mě vedle do ložnice, smýkl se mnou na postel a držel mě v bezpečné vzdálenosti od něj i od sebe.

„ ODE MĚ, KURVA, CHCEŠ?!“ Vřískala jsem. Neříkal nic, jen držel má zápěstí pevně u sebe, zatímco mi klečel na nohou, abych se nemohla hýbat. „ Pust mě domů.“

Připadalo mi, jako kdyby mi někdy neměly dojít síly. Jako bych se mohla v jeho sevření zmítat nekonečně, tak dlouho, dokud se nevyčerpá, dokud mě nakonec nebude muset pustit. Nebylo to potřeba. Zadíval se mi do očí. Obličej se mu zkřivil. Pak se předklonil, pustil mé ruce a s třesoucími se rameny mi položil hlavu na hrudník. Ležel tak chvíli, hlavu částečně schovanou v zákrytu mých ňader, než mi došlo, že pláče. A tak jsme leželi oba dva a třásli se hrůzou jeden z druhého, z budoucnosti, z přítomnosti, propitého včerejška. Hrůzou ze světa, který nás očekával venku, zbité a šílené vzájemným citem.

Chtěla jsem péct bábovku a věšet bílé vyšívané ubrusy. Houpat pletené kočárky. Uprostřed vsi se rozeznívají kostelní zvony