Pod květy sakury

pod květy sakury
závěje růžova
hladí obruby obrubníku
okoralé plátky
předstírají
že všechno
je v pořádku

a řady stromů
zakořeněné přešlapy
zpívají plytce Mendelsona
v nuceně čistém kánonu
i když by radši unisono

pod květy sakury
vyčesávat z vlasů latentní štěstí
pod květy
předstírejme
spořádanost

73

Dnes by ti bylo 73 let. Probírám se tvýma fotkama v tvým bytě, na gauči, co jsi koupil a na sobě mám tvou mikinu. Lidi na obrázcích vedou kola, stojí na mostech v Amsterdamu a tady stojím já, na rozhledně v Jizerkách a držím v náručí sestru.

Je to zvláštní. Desetiletý já na fotce se zdá být mnohem jistější, mnohem smířenější než to, který vídám denně v zrcadle. Možná je to tím, že tenkrát jsi byl jen metr ode mě, ne někde, kam za tebou ještě pár desetiletí nebudu moct.

Bylo by ti 73, neviděli jsme se už skoro šest let a přesto cítím káravej, ale vlídnej pohled v zádech pokaždý, když mě život zavede do slepý uličky, když se najednou nemůžu nadechnout a jsem zase malá holka, pitomá a nivní, toužící po tom, aby mi někdo vysvětlil, jak mám žít.

Bylo by ti 73 a stejně mám pocit, že i kdyby nám někdo dopřál alespoň o těch šest společných let víc, stejně bych bloumala od ničeho k ničemu a pořád čekala, že se odněkud vynoříš a smažeš všechny mý problémy. Několika málo slovy. Úsměvem. Nebo i jednoznačným tichem.

Bylo by ti 73. Pořád mi to ještě nedochází.

odsouzenec

Každou minutu
čekám
než mě vyvedu v poutech
obejmi mě naposled
než přijdou

železná vrata
zpoza kterých
se nikdo nevrací


každou minutu
čekám
na rozsudek smrti
odkysličený kyslík
v cele s bílými stěnami

každou minutu
naposledy mě líbej
než si pro mě přijdou

Slyš mě

Slyš mě
kázat Víru
přes křik
bezbožného ticha

slyš mě
vyplňovat prázdnotu
konejšivou
prázdnotou slov

slyš mě
zaříkávat bezvětří

slyš mě
monotónní mantru
sebeklamu

Je to v krvi

Je to v krvi, to něco, co je špatně. V každé cévě, v každé žíle. V nejdrobnějších vlásečnicích vyživujících sítnici. Všechno, co je špatně, je v mojí krvi. Ne ve svalech, tuku, mozku. Je to ve mně. Všude.

Bylo mi šest, když mi řekla, že budu mít po ní tlustá kolena. Bylo mi dvanáct a nemohla jsem se dostat do sukně pro desetileté, tak jsem poprvé v životě plakala ve zkušební kabince a ona řekla: Buď ráda, že nejsi po tátovi. Bylo mi sedmnáct a byla jsem poprvé nešťastně zamilovaná a zrcadlo odráželo to neštěstí a bolest jako nezlomný fakt, jako zklamání, jako prohru. Bylo mi dvaadvacet, když mi řekl, že jsem nádherná a já poděkovala, znechucená lží, která nebyla zalhaná. Je mi dvacet pět a nenávidím se za tu nenávist, stydím se za stud.

Není to tukem, není to vráskami od smíchu, není to špatná pleť. Je to v krvi.
Je to ve mně.

Dnes jsem se vzdala.

Je parné léto a já otevírám okenice, na slunce vynáším koš s prádlem, opírám si ho o bok a začínám ho věšet na šňůru. Muškáty v oknech kvetou a včely kolem nich občas odletí kousek stranou, aby zakroužily nad kusem okoralé bábovky před oknem. Kočka na zápraží mhouří oči do oranžového světla, lehá si na velkou ošlapanou polobotku a v těch všedních pohybech je tiché, neokázalé štěstí. V neposečené trávě vedle lavičky sedí kučeravé batole v košilce a velký bílý pes mu z rukou olizuje zbytky zmrzliny. Dítě se směje, tleská, zdvihám ho do náruče a ono ke mě zvedá okrouhlé modré oči. Chytí mě za látku šatů na hrudi. Pak zamrká a z modrého oka mu nevědomky vyklouzne kapka krve.
Zamrká znovu.
Také zámrkám. A ještě jednou.
Modré oči nahrazuje bílý strop ulepený noční mlhou. Na parapetu ohnilý pahýl bazalky, po muškátech ani památky.

Dnes jsem se vzdala.

MDŽ

rudé okvětní lístky
k nebi z komína
krematoria

okvětní lístky
náznak tvých rtů
v odrazu mého zrcadla

okvětní lístky
tvá vůně v zaprášeném flakonu
mezinárodní
den žalu