Done

Končim.
S blogem. Se psaním. Se všim.
Motivace nula. Smysl nula. Nadějný vyhlídky v kopě hnoje.
It's been a pleasure playing with you, ladies and gentlemen.
J.

Edgar 1

            Poustevnický život Edgara Thomase začal, když si onoho slunečného květnového dne na dvoře školy uvědomil, jak hloupí jsou jeho vrstevníci. Zhnusení, kterého se mu dostávalo na každém rohu toho ústavu ho nejprve dohánělo k záchvatům vzteku, kvůli kterým se několikrát dostal do problémů s vedením školy, pak k slzám, osaměle roněným doma do polštáře a posléze do skořápky vlastního já, kterou odmítal opustit, ať už se dělo cokoliv. Ve škole mu říkali Edgare a on to považoval za úspěch, protože cítil, jak intenzivně to jeho osobu vylučuje z masy lidí, kteří na sebe nechávali volat přezdívkami. Jeho jméno bylo Edgar a nikdo na tom nemohl nic změnit. Pro všechny byl Edgar. Až na jeho matku, která mu říkala Ede a tak to bylo v pořádku. Matka měla vždycky pravdu a dělala správná rozhodnutí. Edgarův otec na něj nikdy nevolal, protože od doby, kam Edgarova paměť sahala, nemluvil. Seděl u okna ve svém křesle a hlava mu padala na rameno, zatímco se s několika hodinovými rozestupy pomočoval do obrovských plenek, které babička přinášela každý týden v úterý, když přicházela na pravidelnou návštěvu.
            Edgar měl starší sestru. Anna byla pětadvacetileté stvoření mdlého rozumu a lehkých mravů a žila v garsonce těsně vedle Edgarových rodičů. Edgar nikdy nepochopil, proč se rozhodla učinit ten směšný krok a přestala žít s nimi, protože celé dny stejně trávila u jídelního stolu v kuchyni, nohy pokrčené tak, mohla opřít paty o sedadlo židle, a buď hodiny civěla na malou televizi na chladničce, anebo vedla hovory s  matkou. Po zbytek času byla buď v práci, v místním supermarketu, kam si Edgar tím pádem nemohl chodit kupovat cigarety, anebo se ve své garsonce oddávala intimním radovánkám s některou ze svých dočasných vážných známostí.

Matce, jak se zdálo, to nevadilo. V jejím životě byly věci, se kterými se nedalo hnout. Anna byla jednou z nich. Mateřská láska jí zabraňovala, aby jí soudila a únava životem, který vedla, k tomu nijak nedopomáhala. Bylo jí skoro padesát, měla plavé našedlé vlasy, bledý našedlý obličej a velmi útlou postavu. Edgar miloval svou matku nade všechno na světě. Nikdy o tom nemluvil, nikdy jí to neříkal, ale v jeho očích stála na vrcholu křehké sociální pyramidy, která se zmateně bořila hned pod matčinýma nohama v pletených trepkách. Kdysi se někde dočetl, že ženy nemají ráda muže, kteří staví své matky na první místo. Tehdy o tom přemýšlel a nevěděl, co si myslet. Ženy byly ženy, jeho sestra byla žena, jeho babička byla žena. Desítky dívek v jeho škole byly ženy. Nebo budoucí ženy.  Některé hezké na pohled, některé chytřejší než on, pořád to ale byly jenom ženy. Mělo by mu na nich tolik záležet, aby jednoho dne kvůli jedné z nich začal přemýšlet, jestli jeho matka nezaujímá v jeho životě příliš radikální postavení? Sedával ve svém malém pokoji a zíral z okna, na stejné místo jako jeho nepřítomný otec a přemýšlel o věcech. Nenáviděl přemýšlet o věcech. Nenáviděl svůj pokoj a výhled na řadu dalších stejných činžáků se zelenými předzahrádkami. Přesto ho něco nutilo sedět a tupě zírat, zatímco jeho hlava zpracovávala vstřebané informace jako nějaký těžkopádný parní stroj. Nenáviděl sedět a tupě zírat. Nenáviděl, kolik jeho života vyplňovala prostá nenávist.

Toho večera, kdy potkal Snivou bylo venku asi pětadvacet stupňů a on měl na sobě svetr. Než odešel ven, seděl v obýváku a louskal pistácie a odkládal jejich slupky do popelníku. Přitom se díval na otce. Byl nemocnější než nemocný a smrt, která prýštila z jeho místa u okna, jako kdyby se se šířila vzduchem směrem k Edgarovi. Vstal a vrátil se k sobě do pokoje, kde vytáhl ze skříně starý zimní svetr v barvě švestky a oblékl si ho. Pak se vrátil do obýváku a dál louskal pistácie, chráněný vrstvou vlny před chladným ovzduším přelívajícím se k němu od otce. Ten slintal ve svém křesle a neříkal nic. Edgar vstal, položil mu na rameno pistácii a narovnal mu hlavu. Pak odešel.
Když pak o čtyři hodiny a dvacet minut později Snivá řekla, že je to moc hezký svetr, Edgar si v něm připadal ještě mnohem bezpečněji. Stáli oba u nízké cihlové zídky, na které seděly mouchy požírající bílou skvrnu trusu nějakého ptáka. Díval se, jak křivka jejího oblého ramena kontrastuje s ostře řezanou čelistí a připadal si, jako kdyby se ta chvíle chladu, kterou prožil před několika málo hodinami v dosahu otcova křesla, nikdy neodehrála. Byla natolik vzdálená tomu momentu dokonalého klidu, který mu její slova nečekaně přinesla, že se zdálo, jako kdyby náhle žil útržek cizího života.
            Domů se vrátil zmatený. Pistácie z otcova ramena se sesunula do jeho klína a tam ležela bezvládná a pootevřená, stejně jako jeho ruce. V noci se mu zdálo o švestkovém svetru v nadživotní velikosti, který ho objímá a konejší.

            Druhý den na něj Snivá čekala před domem, aby ho doprovodila do školy. Nikdy předtím se na tom nedomluvili, ale ona tam stála, téměř nehybná a klidná, taková jaká byla vždycky a vlasy se jí lepily do pramenů pod náporem mírného deště.

            „Ahoj.“ Řekl Edgar.
            „Ahoj.“ Řekla. Pak se vydali směrem ke škole. A pak už tomu tak bylo vždycky. Každé ráno čekala před jeho bytovkou, vedle pouliční lampy, na rozpraskaném kusu asfaltového chodníku. Povídali si o věcech. O tom, co viděli v televizi, co četli. Vyprávěla mu o svých kamarádkách. On jí zas o své matce. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Jednou dokonce projevila zájem se s ní setkat. Bylo to cestou ze školy a všechno v její řeči těla napovídalo k tomu, že by byla ráda, kdyby jí doma představil, tak jako to udělala ona s jejími rodiči. Edgar zrudnul a na chvíli ztratil řeč. Pak už se nikdy na jeho rodinu neptala.

            Ve škole spolu nikdy nemluvili. Jejich přátelství končilo u bran školního dvora. Procházeli ho mlčky, přesto, že stále vedle sebe. Vstupní dveře budovy školy je rozdělilo na několik hodin úplně. Když se náhodou potkali na chodbě, nezdravili se, jen občas si vyměnili pohledy. Přesto, že je všichni vídali přicházet a odcházet spolu, nikdo se jich na to nikdy neptal. Edgara jednoduše proto, že neměl s kým se o tom bavit a kamarádky Snivé se nikdy nedostaly dál, než k rádoby chápavým pohledům, které na ně vrhaly, kdekoliv se vzájemně míjeli na pozemcích školy.
            Doma se Edgar přestal mlčky dívat z okna a začal nosit švestkový svetr. Většinu času trávil čtením.

            „Proč je tak nenávidíš?“ Zeptala se jednou Snivá, když spolu jednoho odpoledne odcházeli směrem k domovům.

            „Koho?“ Zeptal se, i když vlastně nemusel.

            „Všechny krom mě.“ Její upřímnost mezi ně dopadla strohá a účelná.
            Díval se na gumové špičky svých bot hodnou chvíli, než odpověděl. Poustevnický život Edgara Thomase procházel těžkou zkouškou.

            „Nerozumí věcem.“ Řekl nakonec opatrně. „To se mi hnusí.“

            „Jakým věcem?“

„Těm, kterým já a ty rozumíme.“ Odtušil. Dívala se na něj zpoza hnědých řas a vypadala rozčíleně.

„Myslíš, že rozumíme tomu, čemu ostatní ne?“
            „Ne.“ Řekl. „Vlastně ne.“ Připadal si poraženě a poníženě pod jejím zkoumavým pohledem.

Zavěsila se do něj a její bledá ruka spočívala na jeho předloktí celý zbytek cesty domů. Poustevnický život Edgara Thomase procházel skutečně těžkou zkouškou.

bez příkras

Zbyly mi 
obřezaný zbytky stínů
válečná potrava knězů
pláč pro mrtvý koťata
v krustě křečí a křiku
chroupu krvavý kříže

příčetnost odešla
bez propuštěcího protokolu

Jednosměrná letenka

Jsou věci, který jsem nikdy nikomu neřekla, protože se zdálo, že je nikdo nechce znát. Teď, v době, kdy se všechno zdá malicherný a čas utíká moc rychle, než abych byla schopná zastavit přval blížících se katastrof, pro který nemám název ani nevím, odkud přicházejí, připadá mi důležitý o nich mluvit. O chvílích. O úlomcích. A zvlášť o tomhle.

Ten moment, kdy jsem seděla v letadle, tenkrát poprvé v životě, a dívala se do mlhy venku. Přede mnou nebylo nic a za mnou všechno a nic zároveň. Jedinej známej svět se ztrácel pod mrakama, několik kilometrů pode mýma nohama. Ten útržek času, kdy pode mnou mizely jistoty a lidi, který jsem milovala, přesto jsem se je rozhodla opustit, abych se zbavila úzkosti duše, jejíž příčině jsem vlastně nikdy pořádně nerozuměla. Prázdnota, která se lepí na vlasy vzadu na krku společně se studeným potem. Pocit neodvratného udušení něčím, co v hrdle vlastně vůbec není. Zvláštní mrazení při pohledu na zamilovaný pár na sedačkách vedle mě. V tu chvíli jsem ještě nechtěla zpátky, ale měla jsem vědět, jak fatálně měním povahu života, nad kterým mi moje chorá mysl nejspíš nikdy nedovolí mít vládu, ačkoliv se sama sebe snažím přesvědčit o opaku. Bylo to lehčí než mělo být, existovat tam nad shluky mračen, poslouchat mrazení v palcích na nohou, třas rukou a vibrace, ve kterých jsem měla vytušit spíš intenzivní volání započínajících chyb, než vzrušení z neznámého.

Říkají, že nic není napořád. Že chyby, který člověk udělá v mládí jsou jen chybama z mládí. Budou to tvrdit, kamkoliv, kam přijdu. Na úřadu práce. Ve skupinový terapii. Na baru i v gynekologický ordinaci.

Ráda bych věděla, jestli někdy seděli v letadle a věděli, že už není cesty zpět.

Poslední sten a potom konečně
bylo ticho
vybombardovaná prázdnota.
Tamtamy minulejch let
zapomněly znít

A potom konečně 
bylo ticho
bez vůně
bez chuti
bez návratu

Ostrovní národ

A tak si tak říkal, když táhl igelitku s masem z Lidlu domů, že to za to snad ani nestojí, tyhle stresy nad ubývajícíma vlasama. Udupanej podrážkama buržoazních dní, vláčel se alejí, míjícími stíny stromů a rozčilovalo ho to na neúnosnou míru, jak chladné pruhy na chodníku musel hned zas opustit. Protože jinak by to nešlo. Věci musí přeci nějak postupovat. Nemůže zůstat stát na zámkové dlažbě v modrém přítmí, který vrhá městem unavená lípa nad ním.
            Byl červenec. Bylo horko. Při pohledu na okraj dávno vyschlé kaluže v nerovném chodníku si vybavil mapu světa. Hnědé okraje jako pohoří lemující pevninu v šedém asfaltovém moři. Ostrov ztracený v horku města , udupaný podrážkami buržoazních dní, kde nějaký další občan vláčel vedrem igelitku s flákotou a pomyslel, že přeci nemůže jen tak zůstat stát ve stínu stromů. Třeba ta lípa nad ním definovala střídání dne a noci toho ostrova, její seschlá a stokrát zmrzačená koruna jako ústředna toku času malých, nicotných světů.
            Byl červenec, mražená zelenina se v tašce pomalu rozmrazovala a on věděl, že až jí doma vybalí, na všem ostatním se budou lesknout kapky teplé igelitkové rosy.Miluju Markétu, blesklo mu hlavou. A od toho momentu už bylo všechno až do večera na nic.
Doma nad digestoří schovával pohlednice. Ten večer strávil vsedě na balkóně, díval se střídavě do sídliště a do pohlednic, které si seřadil na zemi tak, aby tvořily podle místa odeslání mapu. Chyběla mu celá Asie a Amerika. Měl jednu z Moskvy. Jednu z Egypta, tím byla Afrika odbytá. Miluju Markétu.
            Markéta byla hlučná a hloupá, poměrně tlustá a o nic se nezajímala. Všichni věděli, že Markéta je kráva. Všichni tvrdili, že Markéta je kráva. On tu seděl nad pohlednicemi a miloval Markétu. Její ramínka od podprsenky viditelná pod tričkem Adidas, způsob, kterým se nakláněla, když jí někdo připaloval cigaretu, jak seděla se zkříženýma nohama na lavičce u pískoviště a dívala se, jak její syn rozhazuje kolem písek.
            Opíral se o chladnoucí zábradlí balkónu a hlavu otočil směrem k tomu pískovišti, které už dávno zelo prázdnotou. V domech nad ním se modře rozsvěcovala okna. Odešel spát s nejasnou myšlenkou, že miluje Markétu.
 Druhý den ráno se probudil s další hrstkou černých vlasů rozhozených po polštáři a rozhodl se je ignorovat. Rozhodl se je ignorovat tak vehementně, že mu za chvíli připadalo, jak by mu slézala z hlavy i kůže, ne jen vlasy. Ignoroval to tak silně, že nemohl myslet na nic jiného, než na to, jak moc to ignoruje. Horko bylo k zalknutí a panely jeho bytu ho uvnitř konzervovaly jak zvíře ve formaldehydu. Byl mokrý potem, plný vrásek a línal. Pomalu, ale neodkladně. Kdyby tu tak byla Markéta. Položil by jí hlavu do výstřihu, obtočil kolem ní ruce a zabořil by se do ní jak dítě do gumy nafukovacího hradu. Představoval si jí nelogicky chladivou. Jiná být nemohla, bledá a samá vlna, záhyb, útočiště. Opak rozžhaveného panelu.       
     Byla sobota a tak se šel projít, došel k nejbližšímu rybníku s ručníkem přes rameno a pak se ležící na zádech díval, jak po zemi pluje jediná bílá skvrna mraku. Parno. Pařák. Představoval si napařovací mřížku na knedlíky, tu skládací kovovou věc, která po dlouhém používání rezla v pantech a na kterou se lepily kusy těsta. Slizké a slizštější. Přál si, aby mu toho rána někdo byl udělal snídani a aby spolu seděli v kuchyni nad hrnkem čaje a povídali si o věcech, prostých a nekomplikovaných, čistých ve svojí podstatě. Nemuselo by to být zrovna s Markétou. Prostě s někým. Seděli by a chroupali polomáčené sušenky, paty na sedáku židle, pod níž se líně povalují shozené pantofle. 
    Ale místo oho byl tady, u rybníka, kde děti ječely, asi proto, že ještě měly proč a on myslel na malý ostrůvek betonové kaluže a jak je v něm asi teď, když slunce vystoupalo k poledni a jestli si jeho obyvatelé taky připadají, jako kdyby dny nikdy nekončily, když je poledne a večerní chlad jakoby byl kdesi v nedohlednu. Dny člověka nemají konce, stejně tak jako nekončí proudy myšlenek a záchvěvy neurčitých každodenních emocí. Pořád dokola, jako Země kolem Slunce, jako Slunce kolem té lípy, co hází stín na malý betonový národ. Přál si trochu stínu, trochu noci ve své přehřáté hlavě.

         Cestou od rybníka se ploty táhly v dlouhých rozmazaných čarách a vlastní stín se mu vláčel těsně za patami, jak zíral do slunce. Miluju tě, Markéto, Miluju tě, Markéto, protivná mantra, která ho pronásledovala kamkoliv šel. Ve skutečnosti si ani nebyl jistý, jestli skutečně miluje Markétu. Když jí pak potkal ve výtahu, pozdravil, tak jak by to udělal každý soused a díval se, jak se jí pod tílkem rýsuje guma od tepláků zařízlá v pase, prost veškerého zaujetí. Pak se zas rozloučil, když dvě patra pod ním vystoupila. Jakmile se za ní zavřely dveře, už jí zas miloval.

            To odpoledne si na gauči v obýváku snědl řízek z masa, které dotáhl domů v tašce. Při tom, jak se rozhodl, si ujasňoval životní priority, věc, kterou nedělal už od doby, co se po základce rozhodoval kam na učňák. Sedm dní nato ho podle intenzivního zápachu, který vydávala jeho mrtvola zanechaná v horkém bytě, našla policie přivolaná pošťačkou. Ujasnil si životní priority na špatném místě ve špatnou dobu, upřesnil si smysl života někde na půl cesty mezi Lidlem a parkovištěm u rybníka.
          Vlasy na bílém polštáři, Markéta, balkón s podlahou vyhřátou tak, že se po ní nedalo chodit, národ ostrova pod lípou. Byl červenec. Samozřejmě, že bylo horko.
                  
       

Pondělní

Únava mysli
únava kostí
snídám svůj další bledej den
na úpatí hory nejistoty
cizí boty pod schodama
zírají mi do očí
výmluvný a chladný
a nebe ocelový

všude je stejně, 
když prší,
mě volá domů
přes vlny, přes pole
přes betonový náměstí plný vzpomínek
snad bude líp až zase uvidim
koberec politej malinovkou
snad bude líp až zase uvidim
všechny ty věci
co mě kdy svazovaly
k pilířům nesvobody
řetězem úlevy
snad bude líp 
až zase uvidim
jak je to všechno bezcenný