"Pojď to probrat."
"Už zas?"
Dívaly se na sebe. Uprostřed černé nicoty, každá své křeslo, svůj kousek půdy ve tmě. V dlaních tepající kusy čehosi zabalené ve špinavém alobalu. Mezi křesly se vznášela zaprášená petrolejka a vrhala mdlé světlo na jejich prostý svět.
"Jsem dítě bláznů." Vyplulo bezvýrazně z křesla. Krásná s vlasy v barvě sněhu, krásná, ale mrtvá.
"To nemusíš říkat dvakrát..." Odsekla si povrchně a zkroutila nohy v křesle, v nedokonalé tváří úšklebek a náznak smíchu. Odkopla špinavou botu do tmy. Nedopadla.
Totožné oči se setkaly.
"Leni..."
"Jull..." Mluvila chladně a z části pobaveně. Vlasy jí padaly do obličeje zkřiveného stíny.
"Jsem dítě bláznů." Vyšlo znovu z mrtvých bledých rtů. Seděla, nehybná, sněhobílá, rovná, nereálná.
"Říkala jsem ti, že tohle opakovat nemusíš." Zasmála se.
"Ale nepochopilas."
"Nechci. To jsi ty, kdo tady pořád chce něco chápat... Bla bla bla, viď... Najděmě přeci smysl života.... Á, už to mám. Smysl života je.... Zbavit se mrtvoly holky v tomhle imaginárním křesle v jiný realitě... A je to...!" Pomyslně si oprášila ruce v obličeji sinalá vzteky.
"Neuškodilo by ti, kdyby ses občas zamyslela..."
"Neuškodilo by ti občas mlčet a brát život jakej je... My nežijeme v milionech přívlastků pro slova, co nedávají dohromady smysl."
"Vy?" Zaznělo lahodně.
"Jo.. My, normální lidi... Jull, jsi umělá."
"Snad. Umělá... a... odpust mi to... uvědomělá?"
"Hmm... ono to pasuje k sobě...! Pojďme o té libozvučnosti vést inteligentní debatu..." Zařízla chladně a cvrnkla do petrolejky, která se zakomíhala.
"Měly bychom se nějak dohodnout."
"Zapomeň."
"Jsme celek..."
"Bohužel. Vem si ho a vypadni."
"Chyběla bych ti..." řekla mírně.
Pozvedla obočí a přitáhla koleno k hrudi. "Pravda.. trošku mi... rozšiřuješ obzory..."
"Půjdu..."
"Uvidíme se ráno." Zhasla petrolejku.
"A to další ráno... to další... i to, co příjde pak..."
29.července 2008
