Velekněžka

Minuty v hodinách
Hodiny v minutách
luskají kostnatými prsty
Ručičky odbijí sny
A zabíjí prázdnotu

Minuty v hodinách
Hodiny v minutách
Mlaskají bezzubými ústy
Kráječe hmoty osudu
pod trůnem třetí strany

Minuty v hodinách
Hodiny v minutách
Slepené krví velekněžky

Příběh smečky - 1.

Milý Franku,

Nedovedeš si představit, jak mi chybělo mít po ruce tak prosté věci jako je papír a pero. Mám toho tolik, co chci napsat. Sestra Dita tvrdí, že bych neměl ruku namáhat. Ani Olcan se netváří nadšeně, když ti píšu. Jako by snad věděla, že se tím musí dělit o mou náklonnost. Drží se u mé postele a dělá mi společnost.
V zimě jsem často myslel na to, co by pro ni bylo nejmilosrdnější, pokud bych nakonec zemřel. Je od přírody nebojácná a myslím, že jsem z ní vychoval dobrého lovce, ale nedokázala bys se o sebe postarat sama. Alespoň ne v oněch podmínkách. Říká se, že umrznout je nejlepší smrt, kterou si člověk může přát. Pro psy by to mělo být stejné. Alespoň jsem to tak chtěl. Přál jsem si tehdy hodně zvláštních věcí, třeba abys mohl slyšet ticho, které se kolem našeho srubu rozhléhalo každou noc. Přesto, že na mě a Olcan působilo tísnivým dojmem, bylo na něm něco, co nedokážu popsat slovy. Jak se dny začínaly zkracovat, ptáci umlkli i na větší část dne. Z lesa bylo slyšet jen občasné praskání sněhem přetížených větví. Počítal jsem dny od posledního vlčího zavytí a připadal si jako poslední člověk na světě.
Tu zimu jsem zdá se pochopil, jaký je skutečný význam sněhu. Napadalo ho požehnaně a byl všude. Kmeny stromů byly obalené kolem dokola, jak na ně vítr nalepil bílé vločky ze všech stran. Ze střechy jsem musel neustále shazovat nové a nové nánosy, protože hrozilo, že se pod jejich vahou propadne. Kořeny stromů na kraji lesa byly přikryté skoro dvěma metry sněhu, nedovedl jsem si představit, jak to vypadá pod smrky stojícími hlouběji v lese, dlouhou dobu už jsem se tak daleko neodvážil, nebyl by to nejlepší nápad. Za větrného počasí se z lesa ozývalo úpění lámajících se větví a kmenů. Ze starých listnáčů, které rostly v osamělé skupině ve stráni pod srubem do jara nepřižil ani jeden. Bylo jim už přes sto padesát let a poslední roky mi usychali skoro před očima. Přesto, že jsem věděl, že tak dřív nebo později skončí, neubránil jsem se pocitům smutku, když jsem jeden z nich pozoroval, jak padá. Není to hezký pohled. Přirovnal bych ho k pohledu na umírajícího starce. Někde v hloubi duše člověk ví, že nadešel jeho čas, ale nijak to nezmírňuje pocity marnosti nad koncem tak dlouhého života. V tom tichu zněl zvuk padající koruny jako poslední výdech. A nebo už jsem v té době neměl čistý úsudek.
Na návětrné straně u dveří do dřevníku bylo sněhu víc něž po pás. Přesto, že jsem ho pravidelně odhazoval, padal před dveře ze střechy a neustále připdával a tak se z téhle práce stal nezbytný boj s větrnými mlýny. Olcan, odhodlaná mě všude následovat, do sněhu před dřevníkem jednou zapadla tak hluboko, že jsem ji dobrou půlodinu nemohl dostat ven. Panikařila a utíkala mi z dosahu. Než se mi povedlo jí vyprostit, srst měl promáčenou až na kůži a celé odpoledne pak strávila před krbem. Oběma nám ta příhoda zkazila náladu. Zdálo se, jako kdybychom už tou dobou věděli, co nás čeká. Sedávali jsme u kuchyňského stolu, dělili se o tenčící se zásoby, ale užívali si vzájemné společnosti. Poslední dobou se mě, jak jsem už , držela na každém kroku. Tím spíš mě překvapilo, když jsem jí jednou pozdě večer otevřel dveře, aby se mohla vyvenčit a ona místo toho proběhla uličkou mezi srubem a kůlnou a zmizela.
Čekal jsem na ní do rána, dveře zevnčí do předsíně zapřené polínkem, ale nevrátila se. Kolem třetí hodiny ráno se venku po dlouhých deseti dnech ozvalo vlčí zavytí. Milý Franku, nikdy není člověk tolik sám, jako tehdy, když ho opustí pes.

Edgar 2

Jak dny a měsíce ubíhaly, nic se nezměnilo. Chodili spolu do školy a ze školy. Snivá byla pořád bledá s ostře řezaným obličejem a mluvila tiše a upřímně. Edgar nikdy neslevil ze své neochoty seznámit jí se svojí matkou. Všechno zůstávalo ve starých kolejích, jen hlava Edgarova otce sklesala stále níž k pistácii, kterou mu Edgar stále nechával na rameni.

Jednou, když seděli na oné zídce, u které mu kdysi řekla, že má moc hezký svetr, naklonila se k němu a políbila ho na rty.
            Té noci se probudil ve dvě hodiny ráno zalitý studeným potem. Natáhl na sebe švestkový svetr a odešel do pokoje, kde v křesle spával jeho otec. Z pootevřeného okna vnikal dovnitř jemný vánek a pohrával si s bílou záclonou. Edgar se posadil na místo, kde kdysi louskal pistácie a sledoval, jak na něj z otcova křesla prýští záchvěvy smrti a nemoci. Díval se do temného kouta na oddechující postavu s hlavou chýlící se k rameni, na kterém nehybně spočíval lehký zelený plod v pootevřené slupce.
            „Už jen kousek,“ pomyslel si. Záclona povlávala stejně jako vlasy jeho matky a Snivé, když se rychle pohnuly. Jeho otec oddechoval s bradou kousek od křehké skořápky pistácie. Pot na Edgarově těle už skoro zaschnul. Vrátil se tedy do postele a skoro okamžitě usnul.

Druhý den odpoledne Snivá stála v jejich kuchyni, ruce spojené v klíně a rozhlížela se nervózně kolem, jak se snažila vyhnout pohledu Edgarovy sestry, která jako obvykle seděla u kuchyňského stolu.

„Za chvíli přijde.“ Oznámil Edgar. „Musí něco zařídit vedle v pokoji.“ To něco, co Edgarova matka musela zařídit, byly ve skutečnosti pleny jejího manžela. Vrátila se do kuchyně a podala jí ruku. Snivá se usmívala. Edgarova matka, sinalá v obličeji se odsunula ke sporáku, opřela se o něj a dalších několik hodin se nepohnula ani nepromluvila.

Když vešli do vedlejšího pokoje, těžké křeslo stálo nehnutě, zaryté nohami do tlustého koberce. V něm, skelné oči upřené do neznáma, seděl Edgarův otec a nedýchal. Zkroucenou ruku zarýval do polstrování opěrky. Hlava mu konečně spadla na rameno kde, přemožená křečí, zůstala ležet.

Zatímco si Snivá zakrývala oči, Edgar přistoupil k mrtvole otce a vytáhl mu zpod čelistní kosti pistácii. Bez skořápky. Ta ležela muži v klíně rozpadlá na několik částí.

Sevřel v dlani zelené jádro a schoval si ho do kapsy. Pak vyvedl Snivou ven, zatímco se jeho otec stále díval ven skleným očima, stejně jako to dělal dlouhá léta.

Chodili spolu dál do školy a ze školy. Když se Edgarově matce vrátila barva, občas jim uvařila čaj. Pak spolu seděli u jejího kuchyňského stolu. Edgar nosil švestkový svetr a jádro pistácie v kapse. Otcovo křeslo odvezli dva dny po jeho těle.

Nic se nezměnilo. Proč by taky mělo.

Days of magic, Nights of war

Je teda halloween. Dneska v noci všechny ty duchové a příšerky vylezou z úkrytů a trošku se vyblbnou, než se zase budou před úsvitem muset vrátit zpátky. Představuju si, jak támhle někde v krajině anglosaské skřítkové a víly tancujou za světla posledních nevychcípanejch světlušek. Oslavujou konec keltskýho roku a začátek novýho. Neptejte se mě proč, ale na tyhle věci si potrpim. Když na ně myslim, v mý hlavě taky tancujou přichcíplý světlušky a kapradí se vlní pod poryvyma slanýho větru od moře. Podle keltů právě končí perioda léta a začíná zima. Hranice mezi světem mrtvých a živých se na tuhle noc stírá. Může se stát cokoliv. Ale zejtra ráno bude všechno zas takový, jako předtím.
Je to ironický: Před chvílí mi napsala kamarádka : 

"Opouštim loď Sladkovského, balim a nechápu, jak tu můžu mít tolik věcí."

Zvláštní. Jednu svou životní etapu definitivně ukončím k prvnímu dni keltskýho novýho roku.
Lhala bych, kdybych řekla, že mě to, co napsala nerozbrečelo. Lhala bych dokonce, kdybych řekla, že jsem nezačala brečet hned. Je to legrační. Tolik slz za jedno číslo popisný.

Když se sama sobě snažim racionálně vysvětlit, proč nejsem schopná se při vzpomínce na ten starej třípokojovej byt uklidnit, napadá mě spousta důvodů. Třeba, že jsem tu strávila deset nezapomenutelnejch měsíců. Že jsem si konečně někde připadala jako doma. Že jsem milovala výhled do dvora, na kterým v každou roční dobu nehnutně stálo starý, modrý kolo. Že jsem vždycky měla s kým mluvit, když jsem potřebovala a že na mě nikdo nemluvil, když jsem nechtěla, aby na mě bylo mluveno.
Když sepíšu všechny tyhle důvody, je mi jasný, proč jsem smutná, když vím, že do toho bytu už ani jedna z naší fantastický trojky pravděpodobně v životě nevkročí. Jenže ani to nevysvětluje, proč je ten pocit tak nesnesitelnej. Chladnej až nelidskej. Vim, že to zní jako klišé a jako klišé bude znít pravděpodobně ještě plno vět, který se dnes chytám napsat, ale rve mi to srdce z těla.
Neumim moc mluvit o svejch pocitech. Možná proto o nich taky tolik píšu. V mý hlavě se někdy odehrávají věci, který nemají nic společnýho s tim, jak se v tu chvíli tvářím, nebo co dělám. Ale to neznamená, že je necítim naplno.
Pamatuju si to všechno. Od prvního dne, kdy jsem usínala v prázdný místnosti pod nezvykle vysokým stropem a cítila se tak trochu, jako kdybych byla u někoho na návštěvě. Vzpomínam, jak jsem na parapet pokládala truhlíky s bylinkama a doufala, že už to jaro nebude mrznout i jak jsem pekla mrkvovej dort Lence k narozeninám. Jak se nás jednou v malý kuchyni u malýho stolu sešlo šest. Na řady svíček hořící u okna a to, jak se leskly ve skle. Na řev kavek, který mě budily většinu letních jiter v sedm hodin. Na pračku, co tekla a karmu, která nehřála.

Nevim, co mam všechno říct, abych si připadala, že toho bylo řečeno dost. Všechen ten sentiment na mě dopadá v živejch barevnejch obrazech za chvíli přispěje k mojí totální dehydrataci. Jako by byly přímo přede mnou.
Koberec se skvrnama od čaje. Vůně Luciina vosku do aromalampy. Vrzání mý postele. Koláž fotek nad Lenčiným stolem. Keramická kočka v předsíni. Zvuky starýho činžáku. Honza tancující kolem pánve s rajčatovou omáčkou. Noční provinilej smích nad jídlem na dovážku. Křeslo pořád pokrytý oblečením. Litry a litry bílýho vína vypitý u animovanejch filmů.
Zejtra si tam půjdu vyzvednout posledních pár věcí. Do mýho pokoje za tu dobu stihli přinést dost divnou sadu skříní a vyměnit ošklivej koberec za ošklivější.
Někde na pobřežích Anglie se duše mrtvejch zvedají z hrobů za svitu dětskejch lucerniček, zatímco já se chystam jít spát. A až se probudim, světlušky už nebudou svítit, víly a skřítci budou mít pořádnou kocovinu a nic nebude jako předtim. Až na ten pocit, že mi něco chybí.
Začíná novej rok, ale neni mi z toho dobře. A to je dobře.

Václav Hrabě - Infekce

Spadl jsem ze skály prorostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe

Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí od Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít

Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu Čvachtavý sníh Rackové Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr

Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já

Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijedou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět
že jsi přišla

Vím
že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
a bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že je už vůbec nikdo nepamatuje

.......................................................
Čistě z obdivu, respektu a tak podobně

Done

Končim.
S blogem. Se psaním. Se všim.
Motivace nula. Smysl nula. Nadějný vyhlídky v kopě hnoje.
It's been a pleasure playing with you, ladies and gentlemen.
J.

Edgar 1

            Poustevnický život Edgara Thomase začal, když si onoho slunečného květnového dne na dvoře školy uvědomil, jak hloupí jsou jeho vrstevníci. Zhnusení, kterého se mu dostávalo na každém rohu toho ústavu ho nejprve dohánělo k záchvatům vzteku, kvůli kterým se několikrát dostal do problémů s vedením školy, pak k slzám, osaměle roněným doma do polštáře a posléze do skořápky vlastního já, kterou odmítal opustit, ať už se dělo cokoliv. Ve škole mu říkali Edgare a on to považoval za úspěch, protože cítil, jak intenzivně to jeho osobu vylučuje z masy lidí, kteří na sebe nechávali volat přezdívkami. Jeho jméno bylo Edgar a nikdo na tom nemohl nic změnit. Pro všechny byl Edgar. Až na jeho matku, která mu říkala Ede a tak to bylo v pořádku. Matka měla vždycky pravdu a dělala správná rozhodnutí. Edgarův otec na něj nikdy nevolal, protože od doby, kam Edgarova paměť sahala, nemluvil. Seděl u okna ve svém křesle a hlava mu padala na rameno, zatímco se s několika hodinovými rozestupy pomočoval do obrovských plenek, které babička přinášela každý týden v úterý, když přicházela na pravidelnou návštěvu.
            Edgar měl starší sestru. Anna byla pětadvacetileté stvoření mdlého rozumu a lehkých mravů a žila v garsonce těsně vedle Edgarových rodičů. Edgar nikdy nepochopil, proč se rozhodla učinit ten směšný krok a přestala žít s nimi, protože celé dny stejně trávila u jídelního stolu v kuchyni, nohy pokrčené tak, mohla opřít paty o sedadlo židle, a buď hodiny civěla na malou televizi na chladničce, anebo vedla hovory s  matkou. Po zbytek času byla buď v práci, v místním supermarketu, kam si Edgar tím pádem nemohl chodit kupovat cigarety, anebo se ve své garsonce oddávala intimním radovánkám s některou ze svých dočasných vážných známostí.

Matce, jak se zdálo, to nevadilo. V jejím životě byly věci, se kterými se nedalo hnout. Anna byla jednou z nich. Mateřská láska jí zabraňovala, aby jí soudila a únava životem, který vedla, k tomu nijak nedopomáhala. Bylo jí skoro padesát, měla plavé našedlé vlasy, bledý našedlý obličej a velmi útlou postavu. Edgar miloval svou matku nade všechno na světě. Nikdy o tom nemluvil, nikdy jí to neříkal, ale v jeho očích stála na vrcholu křehké sociální pyramidy, která se zmateně bořila hned pod matčinýma nohama v pletených trepkách. Kdysi se někde dočetl, že ženy nemají ráda muže, kteří staví své matky na první místo. Tehdy o tom přemýšlel a nevěděl, co si myslet. Ženy byly ženy, jeho sestra byla žena, jeho babička byla žena. Desítky dívek v jeho škole byly ženy. Nebo budoucí ženy.  Některé hezké na pohled, některé chytřejší než on, pořád to ale byly jenom ženy. Mělo by mu na nich tolik záležet, aby jednoho dne kvůli jedné z nich začal přemýšlet, jestli jeho matka nezaujímá v jeho životě příliš radikální postavení? Sedával ve svém malém pokoji a zíral z okna, na stejné místo jako jeho nepřítomný otec a přemýšlel o věcech. Nenáviděl přemýšlet o věcech. Nenáviděl svůj pokoj a výhled na řadu dalších stejných činžáků se zelenými předzahrádkami. Přesto ho něco nutilo sedět a tupě zírat, zatímco jeho hlava zpracovávala vstřebané informace jako nějaký těžkopádný parní stroj. Nenáviděl sedět a tupě zírat. Nenáviděl, kolik jeho života vyplňovala prostá nenávist.

Toho večera, kdy potkal Snivou bylo venku asi pětadvacet stupňů a on měl na sobě svetr. Než odešel ven, seděl v obýváku a louskal pistácie a odkládal jejich slupky do popelníku. Přitom se díval na otce. Byl nemocnější než nemocný a smrt, která prýštila z jeho místa u okna, jako kdyby se se šířila vzduchem směrem k Edgarovi. Vstal a vrátil se k sobě do pokoje, kde vytáhl ze skříně starý zimní svetr v barvě švestky a oblékl si ho. Pak se vrátil do obýváku a dál louskal pistácie, chráněný vrstvou vlny před chladným ovzduším přelívajícím se k němu od otce. Ten slintal ve svém křesle a neříkal nic. Edgar vstal, položil mu na rameno pistácii a narovnal mu hlavu. Pak odešel.
Když pak o čtyři hodiny a dvacet minut později Snivá řekla, že je to moc hezký svetr, Edgar si v něm připadal ještě mnohem bezpečněji. Stáli oba u nízké cihlové zídky, na které seděly mouchy požírající bílou skvrnu trusu nějakého ptáka. Díval se, jak křivka jejího oblého ramena kontrastuje s ostře řezanou čelistí a připadal si, jako kdyby se ta chvíle chladu, kterou prožil před několika málo hodinami v dosahu otcova křesla, nikdy neodehrála. Byla natolik vzdálená tomu momentu dokonalého klidu, který mu její slova nečekaně přinesla, že se zdálo, jako kdyby náhle žil útržek cizího života.
            Domů se vrátil zmatený. Pistácie z otcova ramena se sesunula do jeho klína a tam ležela bezvládná a pootevřená, stejně jako jeho ruce. V noci se mu zdálo o švestkovém svetru v nadživotní velikosti, který ho objímá a konejší.

            Druhý den na něj Snivá čekala před domem, aby ho doprovodila do školy. Nikdy předtím se na tom nedomluvili, ale ona tam stála, téměř nehybná a klidná, taková jaká byla vždycky a vlasy se jí lepily do pramenů pod náporem mírného deště.

            „Ahoj.“ Řekl Edgar.
            „Ahoj.“ Řekla. Pak se vydali směrem ke škole. A pak už tomu tak bylo vždycky. Každé ráno čekala před jeho bytovkou, vedle pouliční lampy, na rozpraskaném kusu asfaltového chodníku. Povídali si o věcech. O tom, co viděli v televizi, co četli. Vyprávěla mu o svých kamarádkách. On jí zas o své matce. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Jednou dokonce projevila zájem se s ní setkat. Bylo to cestou ze školy a všechno v její řeči těla napovídalo k tomu, že by byla ráda, kdyby jí doma představil, tak jako to udělala ona s jejími rodiči. Edgar zrudnul a na chvíli ztratil řeč. Pak už se nikdy na jeho rodinu neptala.

            Ve škole spolu nikdy nemluvili. Jejich přátelství končilo u bran školního dvora. Procházeli ho mlčky, přesto, že stále vedle sebe. Vstupní dveře budovy školy je rozdělilo na několik hodin úplně. Když se náhodou potkali na chodbě, nezdravili se, jen občas si vyměnili pohledy. Přesto, že je všichni vídali přicházet a odcházet spolu, nikdo se jich na to nikdy neptal. Edgara jednoduše proto, že neměl s kým se o tom bavit a kamarádky Snivé se nikdy nedostaly dál, než k rádoby chápavým pohledům, které na ně vrhaly, kdekoliv se vzájemně míjeli na pozemcích školy.
            Doma se Edgar přestal mlčky dívat z okna a začal nosit švestkový svetr. Většinu času trávil čtením.

            „Proč je tak nenávidíš?“ Zeptala se jednou Snivá, když spolu jednoho odpoledne odcházeli směrem k domovům.

            „Koho?“ Zeptal se, i když vlastně nemusel.

            „Všechny krom mě.“ Její upřímnost mezi ně dopadla strohá a účelná.
            Díval se na gumové špičky svých bot hodnou chvíli, než odpověděl. Poustevnický život Edgara Thomase procházel těžkou zkouškou.

            „Nerozumí věcem.“ Řekl nakonec opatrně. „To se mi hnusí.“

            „Jakým věcem?“

„Těm, kterým já a ty rozumíme.“ Odtušil. Dívala se na něj zpoza hnědých řas a vypadala rozčíleně.

„Myslíš, že rozumíme tomu, čemu ostatní ne?“
            „Ne.“ Řekl. „Vlastně ne.“ Připadal si poraženě a poníženě pod jejím zkoumavým pohledem.

Zavěsila se do něj a její bledá ruka spočívala na jeho předloktí celý zbytek cesty domů. Poustevnický život Edgara Thomase procházel skutečně těžkou zkouškou.