Chaos chaos

Měníš mě
a já tebe

jsme
dvě skleněnky v poušti
každá odráží
jiný kus
nebe
pekla

a toho mezi tím

změnils mě
a já tebe

jsme dvě améby
už navždy
rozpuštěné
jedna v druhou

Suite II

Hladina lesklá

leskem zašlých dlaždic

oprýskaný 

akrylát

oprýskaná

láska

nad starou vanou odráží se Bach

a já šeptám vlnám 

nevyřčené verše

Hladina lesklá

leskem zašlých dní

skřípavé cello

dohání kapky k sebevraždám

Hladina lesklá

v plicích horká pára

lepkavá melancholie

posledních

dní

Deprese je trendy

Deprese je trendy.
Celá ta aura melancholie. Křehké, bledé bytosti s kruhy pod očima v hubených, pořezaných rukou svírající tlusté knihy, do jejichž světa se v každé volné chvíli noří, aby unikly drtivému tlaku existence. Prázdné oči hledící skrz deštěm smáčená okna podkrovních bytů. Ztýraní umělci plačící pod dokonalými plátny, neuvědomující si vlastního génia.
Deprese je moderní. Přikládá se v kavárnách k flat white místo sušenky. Nosí se v plátěných taškách a zanáší se jako do kartoték do gifů na Tumblr, do půlnočních tweetů, do podprahových sdělení v temných ač minimalistických fotografiích instagramu.
Deprese je módní. Nic tvému dnešnímu outfitu nedodá takové vážnosti, takové hloubky, jako pořádná dávka deprese.

Nic ti nedodá šmrnc jako tejden stará skvrna od čaje na tričku, který sis nebyl schopnej vyměnit, protože nedokážeš ani vylézt z postele, ty zbytečnej šmejde. Nic není tak hodno obdivu jako hodiny a hodiny neomluvenejch absencí, který nikdy neokecáš, protože, ty líná sračko, nevíš, co bys řek. Nic neni tak nádherně unylý jako tvůj tupej pohled do prázdný ledničky. Nic neni tak plný srdcervoucího patosu holywoodský kvality jako zvracení na koberec po čtyřech hodinách pláče, kterej jsi nebyl schopnej zastavit, protože jsi ubohej kus hovna a tim taky zůstaneš.

Deprese je trendy. Kup ji dnes, dokud jsou na skladě.

Pouč mě

Prosím, pouč mě.

Hvězdy nade mnou se propojují do souhvězdí, nebe jako by se otáčelo nad Zemí, Země se otáčí v nekonečnu. Promluvme si o věcech, kterým nerozumím, je jich příliš mnoho a zároveň tak málo. Vlastně ani nemusíme vést konverzaci. Jen mluv. Vyprávěj. Nenech mě argumentovat. Nenech mě přemýšlet. Nenech mě rozhodovat. Já budu poslouchat a mlčet. Zatímco obloha utíká v nekonečných kruzích a Kasiopea ti usíná na rameni.

Směješ se a nebe se otřásá, v úměvu se ti míhají komety, ale já mluvím vážně. Všechno čemu se jindy bráním nechám na sebe dopadnout. Všechna slova, kterými bych tě jindy už dávno zastavila, položím vedle sebe do trávy, ať na ně padá rosa. Jsou už použitá. Unavená. Jako já.

Pouč mě. Jsem příliš malá. Příliš zodpovědná sama za sebe i osudy ostatních.Vezmi mě do náruče, přikryj mě mléčnou dráhou. Vyprávěj mi příběhy. Budu doufat, že nikdy neskončí, že jsem ještě nevyčerpala všechna tajemství, že jsem ještě dítě, které si může dovolit nevědomost. Pošetilost.

Vyprávěj. Jsem unavená.

chytrá kamarádka

Jsem ta chytrá kamarádka. Jsem ta zábavná. Vtipná. Bezstarostná. Ta co si týden nečeše vlasy, když se jí zrovna nechce. Ta co si maluje oči jenom ve svátek. Tu, co nerozhodí, když se jí do klína vyleje kafe, protože všechno, co nosí, je ze sekáče.
Jsem v pohodě. Jsem nejlepší. Nejlepší lhářka.

Lžu už pětadvacet let. Pětadvacet let neustálýho ohlížení se přes rameno, jestli se někdo nedívá. A nesoudí. Pětadvacet let kontrolování se v odrazech výloh. Retušování fotek. Zakrývání zrcadel. Pětadvacet let studu.

Narodila jsem se zdravá a to je můj úděl. Dvě zdravý nohy, dvě ruce, dvě téměř fungující oči, jeden přemýšlející mozek. Nemám co jinýho vyčítat svýmu funkčnímu tělu a tak mu vyčítám, že není takový, jako by ho ostatní chtěli.
Průměrný holce trvá od začátku života jen pár let, než si začne uvědomovat, jak se očekává, že bude vypadat. A jak se na ní dívají ostatní. Od chvíle, co začneme vnímat, říkají nám, jak se máme česat, jak se máme smát. Říkají nám, kde se holit a při jaký příležitosti. Říkají nám, jak přilákat chlapa, jak se pro něj oblíct, kdy se před ním svlíct a kdy je potažmo vhodný přistoupit k souloži. Pak nám říkají, jak souložit a jak u toho vypadat.

Pamatuju si, jak je mi devět let, zkouším si v kabince sukni pro dvanáctiletý a nemůžu se do ní nacpat. Pamatuju si, jak je mi dvanáct a na tělocviku se řadíme podle výšky.  Jsem nejvyšší. Je mi třináct, stojím vedle kamarádky a poměřuju poměr jejího stehna s mým. Je mi patnáct a matka hlasitě kritizuje svoje nedostatky. Dívám se do zrcadla a vidím jí. Je mi sedmnáct a můj první kluk bezelstně říká :"Obvykle se mi líbí drobnější holky, ale ty jsi taky sexy." Je mi dvaadvacet, jedu domů nad ránem, ve stejným oblečení, ve kterým jsem včera odešla z domova. Poražená. Poražená bojem, kterej jsem nikdy nemohla vyhrát.

Všechno, všechno si to pamatuju. Ale protože jsem ta chytrá kamarádka, přece se tím nemůžu nechat rozhodit. Chytrý holky neřeší maličkosti. Nepláčou nad zlomenýma nehtama, nepozorujou svý narůstající špeky v zrcadle, nehoní se za povrchní krásou. A určitě nebrečí na podlaze v kuchyni, protože přibraly čtyři kila. Nikdy neobtěžujou svý partnery hloupýma dotazama typu: "Nevypadám v tom tlustá?". Protože, když nejsem prvoplánově hezká, musim bejt teda alespoň uvědomělá a sebevědomá. Tak co mam teda dělat, když nejsem ani jedno?

Je úplně fuk, jestli fakt vypadám tak, jak si představuju, že vypadám. V mojí hlavě už neexistuje žádná objektivní realita. Nedokážu už zhodnotit, jestli jsem hezká nebo ošklivá. Nedokážu zhodnotit, jestli to vůbec má nějakej vliv na život, kterej vedu. Nedokážu říct, jestli moje křivý záda a břicho, který nebude nikdy plochý, pokud se nerozhodnu hladovět, moje neexistující lícní kosti nebo celulitida na stehnech, opravdu vypovídají něco o tom, kdo jsem. Vím jenom, že se stydím za svůj stud za sebe sama. Stydím se, že nedělám dost proto, abych se změnila a stydím se za to, že cítím potřebu se měnit. Stydím se za to, že se nenávidím i za to, že si dovolím se milovat.

Jsem ta chytrá kamarádka. Jsem v pohodě.

Žně

v očích vápencová úbočí
loučení

krajina beze stínu
krásně monotónní
monotónně krásná

bílé kopce stydlivě
v záňadří si chrání
večerní zpěvy cvrčků

srdce pokosené
a domů daleko
srdce pokosené
a domov za zády

v očích vápenec
na duši spraš

Přináší déšť

Přináší déšť

tlapy sametu

lámou vysokou trávu

přináší déšť

chladný vítr

opřený do boků

prchajících zeber

vlhkou naději

v křídlech plameňáků

přináší déšť

nemilosrdná kráska
manekýna buše

pokloň se

pokloň se k zemi