Divoce nehybná
hrůza katedrály
zostřená
ranní jinovatkou
A zvony v mrazu
otřásají duší
kterou nemám
volají k Bohu,
který není můj

Věci

Jsou věci, který nikdy, nikdy neříkám nahlas. Ze kterejch je mi trapně, i když je píšu.

Ale prej se to musim naučit.

Prej nestačí je pořád šifrovat do lyrickejch keců.

Prej mi pak bude líp.

Takže:

Chybíš mi.

Hodně pro mě znamenáš.

Prosím, obejmi mě.

Nezvládám to.

Stydím se.

Bojím se, že zůstanu sama.

Jsem nešťastná.

Nevím, co mám dělat.

Potřebuju pomoct.

Tak. To by bylo.

Klec zoufalství

v pařátech mý horší stránky
cítíš se jako vítěz
jako kat
jako nejdůležitější proměnná
mojí rovnice

kovová příchuť
jamky pod krkem
je trochu jako krev,
jako pot
jako vzpomínka
na dobu, kdys ještě nedejchal
na příděl
kdy ti ještě neřikali
pane

jsem
drátěná matka
plyšová milenka
jsem
cokoliv,
co budeš chtít

v panelákovejch krychlích
uvadlý begónie z léta
televizory
smutně oblřímích rozměrů
značkový autosedačky
s bezduchou výplní
domovy bez domova

a tak
trochu jako krev
trochu jako pot
v pařátech svý horší stránky
jsem
drátěná matka
plyšová milenka
jsem cokoliv,
co budeš chtít

Minulý čas

Čas minulý

přítomných vzpomínek

při polibku na rozloučenou

dech ti voněl kávou

a ještě teplá postel

správnými rozhodnutími.

a mlha venku 

spíš než bodavá jako dnes

objímala a konejšila

v příslibu

že po po ní přijde zima

a po zimě jaro

čas minulý

nepřítomná budoucnost

postel ještě teplá

mlha za oknem

kdoví

co dnes slibuje

Vůně

Za štítem střechy se stmívá, v ulicích tlející listí a ten chlápek, co jde pár kroků přede mnou, voní známou vůní. Čímsi, co na sebe stříkají šestnáctiletý kluci aby zapůsobili na holky a na holky to pořád ještě platí, protože jim je taky šestnáct. Čímsi tak bezstarostným, jako jsou dlouhý noci, když vaši nejsou doma a ty můžeš přijít domů kdy chceš. Levnym vínem a cizí půjčenou bundou, prvním a často posledním projevem galantnosti, kterýho se ti v životě dostane. Čímsi nezkaženým, co tě časem zkazí.

A to cosi

přestože se moc snažím

mě najednou

zastaví

a zprostředka těla do hrudního koše, krevním oběhem všude kolem, rozlévá se ten pocit, utíká do bříšek prstů, do ušních boltců, do míst, který by puritáni a tvoje máma, když ti bylo šestnáct, označili za špatný. A tak, aby to nebylo špatný, radši mlčím a pokračuju v cestě.
Protože o mrtvých jenom dobře.

Sediment

Logr klesá
a já klesám s ním
na dně šálku
tichá šavásana

bojovníci dřímou
bohyně už dávno spí

a nikdo ráno nepozná
že logr klesá
na nahá těla nás dvou
jak pomalu zalyká nás

sediment


sentiment

Privilegia

Občas mam pocit, že žijem svý problémy v realitě, které vlastně neobsahuje žádný problémy.

Právě jsem se vrátila z dvouhodinový přednášky o financování vysokýho školství. Vstup zdarma. Ve stejný kavárně se mnou pobyl rektor Západočeský univerzity, plzeňskej biskup, děkan filosofický fakulty, několik významnejch podnikatelů, bezpočet neuvěřitelně inteligentních, vzdělanejch lidí, který dorazili jen proto, aby s náma, studentama, vedli diskusi o věcech, který jim připadaly důležitý.
A já tam seděla s vědomím, že cokoliv řeknu, bude to přijato jako validní příspěvek do diskuze. Bez ohledu na mý pohlaví, věk, vzdělání, náboženství mejch rodičů, sociální status...
Obsluha kavárny nám zdarma donesla občerstvení. Za poslední peníze jsem vypila dvě vína uklidněná tim, že si můžu bejt stoprocentně jistá, že i když zítra budu komplet bez peněz, zaměstnavatel mi v nejbližsích dnech pošle výplatu, kterou jsem si v průběhu měsíce poctivou prací zasloužila.

Můžu si dovolit jít na přednášku, obklopit se decentníma, chytrýma lidma, který nemaj žádný nemoci a udržujou osobní hygienu. Můžu si dovolit vyhradit si čas, ve kterým se budu věnovat výhradně sobě a vlastnímu vzdělání.
A pak se vrátit domů. Do baráku, kde teče teplá, pitná voda a funguje topení.

Žijeme problémy, který jsou problémy jenom proto ,že máme moc času porovnávat se s ostatníma, o trochu šťastnějšíma lidma. A ačkoliv si uvědomuju, že problém je problém, ať už je nachází v jakýmkoliv kontextu, možná by bylo dobrý se zamyslet nad tim, jestli by nám nebylo líp, kdybychom si byli ochotni uvědomit, jak neuvěřitelně privilegovaný životy žijem.