Dívala jsem se, jak prochází kolem a dělalo se mi zle. Bylo to stejný, jako kuckavej pocit na zvracení, co přijde, když se napiju kakaa a narazím na škraloup. Neodvratnej kopanec vracející obsah žaludku jícnem zpátky na světlo denní. Seděla jsem a skrz výklad kavárny pozorovala, jak temeno hlavy mizí za rohem. Jak dlouho trvá běžným lidem, než rozkoušou slizkou hmotu škraloupů a zas dostanou chuť na mlíko?
Čím déle jsem přemýšlela o škraloupech, tím silnější bylo nutkání vyhodit koblihu s citronovou polevou v mírně pozměněném stavu zpět na dezertní talířek, a tak jsem se radši zaměřila na lem vlastní šály. Hladce a obrace. Když mě to babi učila, měla za sebou už několik dekád kousání a polykání. Svoje poslední myšlenky jsem neopatrně vytrhla z obrazného kontextu a udělalo se mi znova nevolno. Co se týče klidného průběhu snídaně, dnes mi očividně není přáno.
Srkám černou kávu a trpím akutním nedostatkem vápníku. Jak se zdá, můžeme si v životě vybrat. Pít kafe bez mlíka a nebo občas prostě zvracet, zvracet a zase zvracet. Sedět v kavárně, zírat z okna a silou vůle potlačovat dávivý reflex.
28. 10. 2011
