Chvíli mlčela a pak řekla, že to je absurdní otázka. Přiznávám, po několika deckách vína, uprostřed noci, z ničeho nic... Jo, dobře, mohlo to působit trochu absurdně, nicméně otázka byla položena a malý princ se nikdy nevzdal otázky... vždyť to znáte. Zeptala jsem se tedy ještě jednou a ona udělala tu chybu, že odpověděla. Pověděla mi, že spolu přece žijí, tak na sebe musí brát ohledy.
"Aha."řekla jsem a pak jsme došly těch několik zbylých společných metrů. Které jsem s ní ještě hodlal strávit, než za ní navždycky zaklapnou dveře. Nikdy už jí nebudu v noci doprovázet domů, nevezmu jí na koncert. Nepůjdeme spolu na kafe, nebudu jí radit při výběru bot. Rozloučila se, já jí zamávala bolavou rukou otočila se a šla domů.
Přede mnou čekal pořádný kus cesty přes noční město. V hrudi mi bublalo něco, co se dalo povrchově nazvat vztekem zkombinovaným s marností. Narvala jsem si do uší sluchátka a cap, cap, cap, čvachatala jsem přes mokré dlažební kostky. Myslela jsem na vzájemnost, myslela jsem na ní, mou bývalou kamarádku, na to, jak často asi chodí domů s úsměvem, jestli mu váže kravatu, když má sám ruce od kafe, na to, jestli někdy předstírala orgasmus. Myslela jsem na jejího přítele, chlápka s taškou s notebookem, na to, jestli jí někdy jen tak objímá a nejvíc jsem myslela na otisky pěti prstů, které mi od včerejší noci modraly na paži, na zkroucené zápěstí na rýhy od nehtů pod šátkem. Na bezohlednost. Někde přede mnou, v poloprázdném bytě s nikdy neustlanou postelí, nikdo nečekal. V mém životě byl moment, který doteď považuju za osudný. Byla to chvíle, kdy jsem si uvědomila, že dobře mi může být jenom teď, nikdy jindy, v tenhle moment, ne v minulosti, ani v budoucnosti.
Věděla jsem, že pocit bezohlednosti, odmítání faktu, že žijeme v džungli, kde se staneme silnějšími jedině pokud se nebudeme bát chytit druhou o zem, je paradoxně jenom bezohlednost k sobě samému. Kombinace zbabělosti, nedostatek sebelásky a absolutní absence sebekritiky. Bylo zbytečné stěžovat si na bezohlednost, předstírat slabost a vyžadovat útěchu, něžné zacházení... Nikdy z toho nic neplynulo. Tohle chování nevedlo k žádnému posunu, k žádnému posílení.
Na lavičce vedle tramvajové zastávky polehával člověk v koženém kabátu, smrděl už na dálku a když jsem kolem něj procházela, vztyčil se v celé své úctyhodné výšce a začal řvát. Jeho hlas byl šílený, jen mě děsilo, že jsem netušila, jak příčetný je prostor, ze kterého přichází jeho slova.
"PÁLÍŠ SRDCE!" Řval. Ječel, rukama si vjel do vlasů. "Spálilas jim srdce!"Velkým obloukem jsem ho obcházela, když se najendou zvednul, rozběhl se ke mě, chytil mě za lem kalhot, jako kdyby líbal roucho papežovi a s čelem na zemi se rozvzlykal. "Vrať mi popel. Vrať mi aspoň ten popel....."Zařvala jsem, vytrhla se mu a rozběhla se ulicí k mostu. Nemít všechen ten popel nalepený na životně důležitých orgánech, vysypala bych ho na něj. Na všechny, kterým chyběl.
Zastavila jsem uprostřed mostu a dole na řece se plavila světla, jejichž zlaté vlny vypadaly jako náruč, takže jsem si na chvíli pomyslela, že skočit musí být vážně sranda. Něco jako stagediving. Z ruky do ruky, putovat po hladině.
Nakláněla jsem se přes zábradlí, vítr mi cpal prameny vlasů do pusy, vzpomínala jsem na moment, kdy jsme seděli na podlaze v kuchyni, on mi položil hlavu do klína. Pila jsem čaj, byl klidný večer a nic mi nechybělo, dokud jsem nezaregistrovala skoro neznatelný modravý otisk rtů na jeho krku. Dokážu si pořád přesně vybavit ten pocit, který mi proměnil žaludek v kus ledu, svaly v celém těle ztuhly a vlna hysteri, která se přeze mě překlopila se celá do skvrny, kterou odkryla odhrnutá košile a přitiskla mě ke studené s stěně.Ti, kdo nikdy nezažili žárlivost, která úpřesahuje všechny hranice a rve s sebou veškerou stabilitu, kterou je lidská bytost za mladý život schopna získat, si nikdy nebudou schopni představit, jak paralyzující je bolest, která z ní vyplývá. Chtěla jsem ho zabít. Chtěla jsem se zabít. Chtěla jsem zničit všechny kousky svojí momentální existence na dobu, která se počítala v miliardách let.
"Co je?" řekl.
"Nic." odpověděla jsem.
A rozhodla se, že nic.
Noc, která následovala byla jedna z nejhorších. Byla to noc, ve které jsem se musela vzdát všech svých hranic. A vzdávat se pevných bodů bolí. Několik hodin jsem se dívala do tmy a když jsem ráno vstala, udělala jsem mu snídani. Když se pak rozespale připlahočil do kuchyně, posadila jsem si mu do klína. Srdce mu bilo stejně jako kdy jindy. Pravidelné údery měřily můj čas, čas, který jsem už nikdy nesměla trávit přemítáním o tom, proč to udělal, kam šel. Myslela jsem na to, že kdokoliv jiný mohl sedět na mém místě, mohlo to být třeba včera ráno, mohlo to být kdykoliv, odhrnula jsem látku jeho trička a přitiskla rty na skvrnu, která v průběhu noci, stejně jako mé přesvědčení, že ho můžu vlastnit, zmizela. Byla jsem nahraditelná a k tomu, aby pocit, že je to špatně, zmizel.
Matky nám říkávaly, nad nikým se nepovyšuj. Byla jsem tedy lepší než ona? Mohla jsem si dělat bezpodmínečný nárok na všechen jeho cit? Když mě tak držel kolem pasu, držel mě s větší láskou než jí? A záleželo na tom vůbec, když pokaždé, když mě objal, bylo mi dobře? Když pořád bylo něco, co jsem se od něj mohla učit a on ode mě? Když jsem vstávala z jeho klína abych si zapálila cigaretu, nechávala jsem sama sebe v závěsu, daleko za sebou na cestě, která se teď přede mnou otevírala fascinujícím způsobem volná a uprostřed mě, na místě, kde kdysi bývala jistota se vytvořil prostor a ten prostor hlásal, abych nikdy nezaplňovala svá prázdná místa materiálem z venčí. Chtěl, abych do něj dorostla, abych ho zaplnila sama sebou.
A tak jsem dva roky na to, stála na mostě, pozorovala světla města a usmívala se nad faktem, že mě bolest udělala kompletní. Byla jsem tam celá.
Já, uplná.
Já, svůj vlastní pevný bod.
Já, smířená a znovuzrozná.
Já, která milující novou sílu, kterou mi přinesla jeho absolutní bezohlednost.
21. 9. 2010
